Koncepční změny

NOZ zachovává stávající koncepci, podle níž dědické právo vzniká smrtí zůstavitele, a nevrací se k institutu tzv. ležící pozůstalosti (hereditas iacens) známého u nás před rokem 1950.

Podle ní náleží pozůstalost po smrti zůstavitele stále zemřelému do doby, než dědic nabude vlastnické právo k dědictví rozhodnutím soudu.

Posílení vůle a volnosti rozhodování zůstavitele

Nová koncepce dědického práva posiluje zůstavitelovu volnost při jeho rozhodování o majetku pro případ smrti. Jedním z příkladů je např. rozšíření dědických titulů o dědickou smlouvu.

Nárůst rozsahu úpravy dědění – návrat tradičních institutů dědického práva

Pro mnohé je jistě překvapující nárůst počtu paragrafů z oblasti dědického práva v NOZ, což je dáno zejména návratem mnoha tradičních institutů dědického práva, které naše dnešní právo nezná. Jedná se např. o odkaz, dědickou smlouvu, zřeknutí se dědictví atd.

Narozdíl od ostatních částí NOZ musí úprava dědického práva pamatovat na to, že osoba, ze které práva a povinnosti přecházejí, je již po smrti a nemůže dále věci ovlivnit, např. tak, že by upřesnila nebo vyložila svoji poslední vůli. Proto je úprava dědického práva podrobnější než jiné části nového občanského zákoníku.