Lichva a neúměrné zkrácení

Vyrovnání rovnováhy v právech a povinnostech stran závazku sleduje také další institut, který současné občanské právo nezná – tzv. neúměrné zkrácení.

Prodá-li dnes někdo hodnotnou věc za nepřiměřeně nízkou cenu, není pro něj snadné se po zjištění její skutečné hodnoty domáhat dorovnání ceny či např. zrušení smlouvy. Judikatura sice připouští neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, ale k takovému závěru musí kromě nepřiměřené úplaty přistoupit ještě další okolnosti: např. tíseň, rozrušení nebo nezkušenost druhé strany. Tyto případy jsou považovány za tzv. lichvu, kterou nový občanský zákoník definuje v § 1796 NOZ.

Pokud se však strana zavázala k nepřiměřenému protiplnění, aniž by jednala v tísni, rozrušení nebo z nezkušenosti, je pro ni za současné právní úpravy velmi obtížné domoci se nápravy.

NOZ zakládá v § 1793 právo tomu, kdo se ve smlouvě zavázal k plnění, které je v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla protistrana, domáhat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu. Podmínkou nároku je, že zkrácená strana si nepoměru vzájemných plnění nebyla vědoma a naopak druhá strana o něm věděla nebo při nejmenším vědět musela. NOZ dotčené straně k uplatnění nároku dává omezenou lhůtu jednoho roku od uzavření smlouvy.

Má-li druhá strana zájem o zachování závazku, může jeho zrušení zabránit tím způsobem, že zkrácené straně doplní, oč byla zkrácena (se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy).

NOZ stanoví výjimky, kdy zkrácenému žádné nároky z neúměrného zkrácení nepřísluší, zejména je třeba zmínit smlouvy uzavřené podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti, na něž se nevztahuje ani úprava lichvy v § 1796.