Možnost nabytí vlastnictví od neoprávněného – silnější ochrana dobré víry nabyvatele

Jedním z nejpalčivějších nedostatků současného občanského zákoníku (nemajícím v Evropě téměř obdoby) je nemožnost nabytí vlastnického práva od neoprávněného.

Vzhledem k tomu, že v každodenním životě nastávají situace, v nichž je třeba umožnit (jako výjimku z pravidla), aby se osoba nabývající určité právo, stala skutečným oprávněným z tohoto práva, a to i tehdy, pokud na ni právo převedla osoba, která k tomu nebyla legitimována.

Současný občanský zákoník nabytí (vlastnického) práva od neoprávněného (nevlastníka) v obecné rovině neumožňuje. Jedinou výjimku představuje existence § 486 občanského zákoníku připouštějící možnost nabytí vlastnického práva od neoprávněného dědice, jemuž bylo soudem dědictví potvrzeno. Další výjimkou – vztahující se však k nabytí zástavního, a nikoli vlastnického práva od nevlastníka – je ustanovení § 161 občanského zákoníku umožňující zastavení cizí movité věci.

Výrazným nedostatkem současné právní úpravy je, že v obchodním zákoníku je (rozdílně od zákoníku občanského) nabytí vlastnického práva od neoprávněného umožněno normou obsaženou v § 446 (byť jen v rámci úpravy kupní smlouvy).

Odlišný přístup k nabytí vlastnického práva od neoprávněného ve dvou základních zákonech soukromého práva vyvolává úvahy o porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v němž je stanoveno, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

Pokud v současné době někdo koupí věc od osoby, která není jejím vlastníkem, nenabude kupující k věci vlastnické právo, nýbrž se stane jen jejím držitelem – a to buď oprávněným (v terminologii NOZ poctivým) – pokud byl v dobré víře, že kupuje od vlastníka, nebo neoprávněným (nepoctivým) – pokud v dobré víře nebyl. Převede-li tento první kupující věc na další osobu (druhého kupujícího) a tato osoba dál na třetí atd., nestává se nikdo z těchto dalších kupujících vlastníkem převáděné věci, neboť své právo odvozují od osoby, která vlastníkem není. Důsledkem je, že skutečný vlastník může kteréhokoli z kupujících žalovat na vydání věci. Tímto způsobem lze narušit i několik v minulosti vzniklých právních vztahů, čímž dochází ke značnému oslabení právní jistoty.

Věci evidované ve veřejném seznamu

Tento stav vyvolává značné problémy zejména v případě převodu nemovitých věcí evidovaných v katastru nemovitostí, neboť zde dochází ke značnému střetu ochrany dobré víry nabyvatele, který spoléhal ve správnost zápisu v katastru nemovitostí.

Pokud někdo jedná v důvěře v pravdivost a úplnost zápisů ve veřejném seznamu, musí právní řád jeho dobrou víru chránit. Osoby, jimž dobrá víra svědčí, totiž nenesou žádný díl odpovědnosti za důvody pro odstoupení ani neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci.

Pokud by bylo upřednostněno vlastnické právo původního vlastníka, mohl by rozvrátit i celý řetězec následných smluv. Tím by došlo k zásadnímu zásahu do právní jistoty kupujících, což je v rozporu se základními principy spravedlnosti.

Nový občanský zákoník proto dobrou víru nabyvatele chrání. Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav tomu, kdo věcné právo nabyl za úplatu od osoby, kterou na základě zápisu ve veřejném seznamu považoval za osobu k tomu oprávněnou (§ 984).

Ochrana dobré víry nabyvatele v NOZ ale není neomezená. Jejím cílem je, aby vlastníci dbali svých práv, tj. i sledovali, jestli ve veřejné evidenci nefiguruje namísto nich jiná – k tomu neoprávněná osoba.

Pokud se např. skutečný vlastník věci dozví, že zápis v evidenci neodpovídá skutečnosti, může požadovat odstranění nesouladu a zápis tzv. poznámky spornosti (§ 985 a 986 NOZ). Musí však prokázat, že se již domáhá svých práv u příslušného orgánu (zpravidla u soudu). Pokud se dotčená osoba neobrátí na soud do dvou měsíců, bude poznámka spornosti vymazána.

Poznámka spornosti má plnit upozorňující funkci ve vztahu k případným nabyvatelům věci, jíž se zápis týká. Jestliže má tedy někdo zájem o koupi věci, u níž ve veřejném seznamu taková poznámka figuruje, měl by zpozornět. Později se totiž nebude moci odvolávat na to, že doufal v oprávněnost osoby věc převést.

Věci, které veřejně evidovány nejsou

Ten, kdo získal věc od osoby, která sice nebyla oprávněna vlastnické právo převést, ale nabyvatel byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že k tomu oprávněna je, se přesto stane vlastníkem. Dobrá víra nabyvatele se předpokládá (ten ji nemusí prokazovat).

NOZ tímto odstraňuje současný nepoměr mezi nabýváním v režimu občanského a obchodního zákoníku (§446 ObchZ), který je ostře kritizován. Toto ustanovení se ale použije jen při způsobech nabytí vyjmenovaných v §1109, nejčastěji se bude jednat o tyto případy:

• Nabytí ve veřejné dražbě.
• Od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku.
• Za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil (např. mu ji půjčil).

V případech, na které se § 1109 nepoužije, se uplatní § 1111, dle něhož nabude vlastnické právo pouze ten, kdo jednal v dobré víře, že převodce může vlastnické právo k věci převést. Svou dobrou víru však musí v případě sporu sám prokázat. Pokud ale vlastník svou věc ztratil, nebo mu byla odňata činem povahy úmyslného trestného činu (tzn. zejména krádeží), může se dožadovat jejího vydání i proti osobě, která věc nabyla v dobré víře.

Obchodování s použitým zbožím

Získal-li někdo za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který s takovými věcmi obchoduje (tj. např. v autobazaru či zastavárně), vlastnické právo k věci nenabude, a to přestože byl v dobré víře. Pokud skutečný vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu byla odcizena, může se ve lhůtě 3 let od tohoto okamžiku domáhat vydání věci po nabyvateli. Zde je tedy dobrá víra nabyvatele prolomena ve prospěch práv skutečného vlastníka (§ 1110).