Pravidla pro použití imperativních norem

NZMPS výslovně zakotvuje, že imperativní normy (nebo též nutně použitelné normy) je nutné použít vždy bez ohledu na to, jakým právním řádem se poměr řídí (§ 3 NZMPS).

Imperativní normy jiného zahraničního práva (§ 25 NZMPS) se použijí v případě, že:

• Práva a povinnosti, o které jde, mají k takovému jinému státu dostatečně významný vztah.
• Je to spravedlivé vzhledem k povaze těchto ustanovení, jejich účelu nebo k důsledkům, jež by vyplynuly zejména pro účastníky z jejich použití/nepoužití.
• Byl učiněn návrh účastníka.
• Obsah a platnost těchto ustanovení účastník prokázal.

 Zakotvení kvalifikace

Zatímco NZMPS se ve svém ustanovení § 20 zabývá řešením tzv. kvalifikačního problému, dosavadní úprava otázku kvalifikace neobsahovala. Jde o řešení otázky, pod jakou kolizní normu bude konkrétní případ spadat. Při kvalifikaci se vychází z českého práva. Je potřeba přihlédnout i k funkci, jakou normy plní ve svém právním řádu v případě, že se má na určitý poměr použít ustanovení z více než jednoho právního řádu.

Předběžné otázky

Nově se zakotvuje kolizní úprava předběžných otázek. Předběžné otázky (§ 22) se posuzují samostatně (tzv. samostatné navázání) dle kolizních ustanovení NZMPS (§ 22 odst. 1 NZMPS). To neplatí, pokud není pro předběžnou otázku dána pravomoc českých soudů (tzv. nesamostatné navázání).

Statusové otázky

NZMPS obsahuje specifickou úpravu práva rozhodného pro statusové otázky (např. právnické osoby v § 30 NZMPS). Podle současné úpravy ustanovení § 3 ZMPS platí obecné pravidlo, dle něhož se nerozlišuje mezi fyzickou a právnickou osobou.

Hraniční určovatel obvyklého pobytu

NZMPS nově pracuje s tzv. hraničním určovatelem obvyklého pobytu namísto hraničního určovatele státní příslušnosti (lex patriae).

Pojem obvyklý pobyt je v současné době dostatečně vyložen soudní praxí. Výkladem tohoto pojmu se zabýval i Evropský soudní dvůr (například ve věci 76/76 Di Paolo (1977) ESD 315, odst. 17-20). Podle názoru soudu se obvyklým pobytem rozumí místo, které má pro dotyčnou osobu charakter stálosti, je stálým nebo obvyklým centrem jejích zájmů.

V tomto kontextu by měla být brána v úvahu zejména rodinná situace zaměstnané osoby; důvody, které ji vedly k přestěhování; délka a kontinuita jejího pobytu; skutečnost, že má v místě stabilní zaměstnání apod.

Obvyklým pobytem se nerozumí místo obvyklého pobytu tak, jak je definováno v § 2 písm. r) zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě.

Registrované partnerství

Novou kolizní úpravu registrovaného partnerství nalezneme v § 67 NZMPS. Způsobilost k uzavření registrovaného partnerství, způsob jeho uzavření, zrušení, neplatnost a neexistence takového partnerství se řídí právním řádem státu, v němž se registrované partnerství uzavírá nebo uzavřelo.

Stejný právní řád se použije i pro úpravu osobních a majetkových poměrů partnerů. Pokud bylo registrované partnerství uzavřeno v České republice, pak českým soudům přísluší rozhodovat o zrušení, neplatnosti a neexistenci takového registrovaného partnerství. To platí také v případě, že alespoň jeden z partnerů je státním občanem České republiky a má obvyklý pobyt v České republice.

Podrobnější úprava dědického práva

NZMPS obsahuje podrobnější kolizní úpravu dědického práva, což je dáno rozsáhlejší úpravou dědického práva v novém občanském zákoníku. Více se zohledňuje vůle zůstavitele a dochází také k změně hraničního určovatele.

Závazkové právo

Co se týče práva závazkového, NZMPS se soustředí na situace neupravené v nařízení Řím I. (nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy) a Řím II. (nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy). Jedná se tak například o úpravu pojistné smlouvy, timeshare, kolizní úpravu jednostranných právních jednání, zajištění závazku aj.

V souladu s úpravami v jiných právních řádech i se zachovávanou praxí a nařízením Řím I. a Řím II. se nepřipouští přijímání zpětného a dalšího odkazu (§ 21 NZMPS) ve vztazích závazkového práva a pracovního práva.

Úprava směnek a šeků

Ustanovení o mezinárodním právu směnečném a šekovém jsou v současné době obsažena v zákoně č. 191/1950 Sb., směnečném a šekovém. NZMPS ale nově zahrnuje i kolizní úpravu směnek a šeků.

Řízení o úpadku

NZMPS upravuje také řízení o úpadku s mezinárodním prvkem, a to v návaznosti a v rozsahu neupraveném v nařízení Rady 1346/2000 o úpadkovém řízení.

České soudy mohou zahájit a vést insolvenční řízení, pokud:

• Má dlužník v České republice provozovnu.
• Žádá-li o to věřitel s obvyklým pobytem nebo sídlem v České republice.
• Nebo vznikla-li pohledávka věřitele při činnosti této provozovny.

Účinky řízení jsou v tomto případě omezeny na majetek v České republice (§ 111 odst. 2 NZMPS).

Insolvenční správce vykonává své pravomoci i na území cizího státu, pokud mu to právní řád tohoto cizího státu umožňuje a v mezích tohoto právního řádu.

Cizí rozhodnutí ve věcech úpadkového řízení se uznávají za podmínky vzájemnosti. A to v případě, že v cizím státě, v němž byla vydána, jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka a pokud dlužníkův majetek v České republice není předmětem již zahájeného řízení.

Rozhodčí řízení

NZMPS nově kolizně upravuje rozhodčí řízení včetně uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Úprava rozhodčího řízení s mezinárodním prvkem se tak vyjímá ze zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.

Přípustnost rozhodčí smlouvy se posoudí podle českého právního řádu. Ostatní náležitosti rozhodčí smlouvy se posoudí podle právního řádu státu, v němž má být vydán rozhodčí nález (§ 117 odst. 1 NZMPS).

Právem rozhodným pro spor je právo zvolené stranami. Pokud strany toto právo nezvolily, určí je rozhodci na základě ustanovení NZMPS.

Rozhodcem může být i cizinec, je-li podle právního řádu státu, jehož je občanem, způsobilý k právním jednáním; postačí však, je-li plně způsobilý k právním jednáním podle českého právního řádu. Rozhodce může rozhodnout spor podle zásad spravedlnosti, pokud ho strany k tomu výslovně pověřily.

Rozhodčí nálezy vydané v cizím státě budou v České republice uznány a vykonány jako české rozhodčí nálezy, je-li zaručena vzájemnost. Uznání cizího rozhodčího nálezu se nevyslovuje zvláštním rozhodnutím. Cizí rozhodčí nález se uznává tím, že se k němu (při zachování podmínek § 120 a 121 NZMPS) přihlédne, jako by šlo o český rozhodčí nález.

Výkon rozhodnutí cizího rozhodčího nálezu se nařizuje rozhodnutím českého soudu, které je třeba odůvodnit. Do NZMPS se zakotvuje i mezinárodní ochrana spotřebitele v rozhodčím řízení přijatá novelou č. 19/2012 Sb.