Převzaté texty nevyjadřují názor ministerstva spravedlnosti ČR.

Související články k dědickému právu

Informační brožura 

Zde si můžete stáhnout informační brožuru k dědickému právu, kterou vydalo Ministerstvo spravedlnosti ČR:

 Brožura k dědickému právu ke stažení (584.9 kB, Adobe Acrobat dokument)

Vydědění

Potomka lze vydědit v tzv. listině o vydědění, která způsobuje vyloučení vyděděného z dědění po zůstaviteli. NOZ mění terminologii na tzv. prohlášení o vydědění.

Vyděděný tudíž nenabývá práva, ani nenastupuje po zůstavitelově smrti do jeho povinností, neboť ztrácí právo na svůj zákonem stanovený podíl. Podle současné právní úpravy (OZ) je v listině o vydědění třeba uvést alespoň jeden ze čtyř zákonem stanovených důvodů vydědění.

Dle § 469a odst. 3 OZ může zůstavitel vydědit potomka, jestliže:

• Potomek v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech.
• O zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl.
• Byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku.
• Trvale vede nezřízený život.

NOZ zákonné důvody vydědění přejímá a upravuje. Dle § 1646 NOZ může zůstavitel vydědit nepominutelného dědice, který:

• Mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi.
• O zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl.
• Byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze, nebo
• Trvale vede nezřízený život.

Vyděděný, který s důvody vydědění nesouhlasí, má možnost se žalobou bránit v rámci soudního řízení. Musí však prokázat, proč dle jeho názoru zůstavitel pro vydědění neměl zákonný důvod.

NOZ mimo jiné přináší změnu v problematice vydědění také v tom, že již nebude nutné uvádět v prohlášení o vydědění důvod vydědění (§ 1648 NOZ). A to proto, že důvod je většinou jak zůstaviteli, tak potomkovi dobře znám a není nutné ho zveřejňovat. Pokud zůstavitel neuvede v prohlášení o vydědění důvod vydědění, bude mít nepominutelný dědic právo na povinný díl. Prokáže-li se ale proti němu zákonný důvod vydědění, pak toto právo mít nebude.

Podle ustanovení § 3072 NOZ zemře-li zůstavitel po 1. lednu 2014 a bude-li odporovat jeho listina o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy byla učiněna (dle OZ), bude se považovat za platnou, bude-li vyhovovat ustanovením NOZ.

Právo na povinný díl a nepominutelný dědic

Za nepominutelné dědice jsou dnes považováni jen potomci zůstavitele, přičemž se rozlišuje mezi potomky zletilými a nezletilými.

Význam institutu nepominutelných dědiců se projevuje v případě dědění ze závěti, jelikož právo nepominutelných dědiců ve své podstatě omezuje zůstavitelovu pořizovací svobodu.

V případě, že má zůstavitel jen nezletilého potomka, nemá možnost odkázat, byť majetek nepatrné hodnoty, komukoli jinému než tomuto potomkovi. Dnes je stanoveno, že nezletilému potomku zůstavitele se musí v případě dědění ze závěti dostat alespoň tolik, kolik činí jeho dědický podíl ze zákona.

V případě zletilých potomků, nesmí být tito zkráceni více, než kolik činí polovina jejich dědického podílu ze zákona.

Nepominutelnými dědici jsou dle NOZ (§ 1643 odst. 1) děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci.

Nová úprava přináší posílení pořizovací svobody zůstavitele, jelikož se snižuje rozsah práva nepominutelných dědiců na jejich zákonný dědický podíl. V případě nezletilého potomka jsou to ¾ jeho zákonného dědického podílu a v případě zletilého potomka pak ¼ zákonného dědického podílu.

Jestliže má zůstavitel manželku a dva syny, přičemž jeden je v okamžiku zůstavitelovy smrti nezletilý a druhý zletilý, bude rozsah nároku synů tento: nezletilý syn musí získat alespoň ¼ z pozůstalosti a zletilý syn alespoň 1/12.

Pominutí nepominutelného dědice v závěti již nezpůsobuje její neplatnost, byť relativní, ale pouze zakládá právo nepominutelného dědice požadovat vyplacení svého povinného dílu (§ 1654 odst. 1 NOZ).

Odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele

Dnešní koncepce přechodu dluhů vychází z povinnosti dědice hradit zůstavitelovy dluhy pouze do výše nabytého dědictví. Zásadní problém, který potvrzuje i praxe, spočívá v tom, že dnes je předmětem pozůstalosti jen to, co dědicové musí nezbytně přihlásit (nemovitosti, vklady na účtech, apod.).

Naopak většina movitých věcí, jako např. drahé obrazy, starožitnosti, sbírkové předměty atd., dědicové většinou nepřiznají a dochází tak ke zkrácení práv věřitelů, jelikož dědicům za toto jednání nehrozí prakticky žádná sankce.

Pokud by se věřiteli podařilo prokázat, že nebylo do pozůstalosti zahrnuto vše, dojde jen k rozšíření pozůstalosti o ty věci, o kterých věřitel prokáže, že patřily zůstaviteli, a povinnost k úhradě dluhů se rozšíří o jejich hodnotu, což většinou stejně nestačí k pokrytí zůstavitelových dluhů.

Jelikož není důvodu zvýhodňovat dědice na úkor věřitelů, kloní se NOZ ke koncepci, která je obvyklá nejen v tradičních právních řádech, ale i v právních řádech, které mají podobné historické pozadí (např. Polsko).

NOZ posiluje pozici věřitelů tím, že primárně dochází k přechodu povinnosti k úhradě dluhů v plném rozsahu. Dědic musí uhradit zůstavitelovy dluhy i nad rozsah nabytého dědictví, případně ze svého výlučného majetku. Jistě není v určitých případech vhodné, aby dědic byl povinen k úhradě dluhů nad rozsah nabytého majetku. Je mu proto zákonem poskytnuta ochrana spočívající v možnosti ohraničení rozsahu povinnosti k úhradě zůstavitelových dluhů prostřednictvím soupisu pozůstalosti.

Dědic má právo vyhradit si soupis pozůstalosti, uplatní-li je do jednoho měsíce ode dne, kdy ho soud o tomto právu vyrozuměl (§ 1675 NOZ).

Kdo si nevyhradil soupis pozůstalosti, nebo prohlásil, že právo výhrady soupisu neuplatňuje, nemůže si soupis vyhradit dodatečně (§ 1676 odst. 2 NOZ).

Soupis pozůstalosti zpravidla vyhotoví notář. Může být nahrazen seznamem pozůstalostního majetku, který sepíše správce pozůstalosti a potvrdí jej všichni dědici. V jednoduchých případech může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku.

Jestliže si dědic vyhradil soupis pozůstalosti, bude povinen k úhradě zůstavitelových dluhů jen do nabytého dědictví, nikoliv v plné výši. Zdá se, že se v případě vyhrazení soupisu pozůstalosti pro věřitele oproti dnešnímu stavu nic nemění, ale není tomu tak. Jestliže dědic vědomě neuvede do soupisu pozůstalosti některé předměty a věřiteli se podaří jejich existenci prokázat, přestane pro dědice platit ochrana, kterou mu poskytoval soupis pozůstalosti a bude povinen uhradit dluhy v plné výši.

Dědické substituce

Nikdo nemůže v okamžiku sepsání posledního pořízení tušit, zda se osoba, kterou povolává za dědice či odkazovníka, skutečně nápadu dědictví dožije. Proto může být velmi praktické zřídit dědickou substituci.

Dnešní úprava dědického práva, jako téměř jediná v Evropě (ještě Slovensko), dědickou substituci vůbec neupravuje. NOZ upravuje dvě možnosti dědické substituce.

Obecné náhradnictví

Principem obecného náhradnictví je povolání náhradního dědice za dědice původního pro případ, že se původní dědic nedožije dědictví, nebo jej z nějakého důvodu nenabude (například odmítne-li dědictví nebo nebude-li způsobilý dědit). Povolá-li zůstavitel takto několik náhradníků, dědí ten, který je ve výčtu nejbližší osobě, která dědictví nenabyla.

Svěřenské nástupnictví

Institut svěřenského nástupnictví (tzv. fideikomisární substituce) umožňuje zůstaviteli přikázat svému dědici, aby dědictví, které přijal, po své smrti nebo v jiných, zůstavitelem určených případech, převedl na ustanoveného následného dědice (svěřenského nástupce).

Tento institut může mít své opodstatnění v případech, kdy mají rodiče např. mentálně postižené dítě. Pokud rodiče zemřou, stane se jediným dědicem jejich mentálně postižené dítě, které nemá testovací způsobilost. Jestliže by dítě následně zemřelo a nemělo žádných zákonných dědiců, připadla by celá pozůstalost státu. Pokud bude svěřenské nástupnictví zřízeno, zůstane v soukromé sféře zachován alespoň majetek, který dítě nabylo dědictvím po rodičích.

Odkaz

NOZ navrací odkaz do dědického práva. V dědickém právu se obecně uplatňuje princip univerzálního dědického nástupnictví, což znamená, že dědic nastupuje nejen do zůstavitelových práv, ale i do povinností. Odkaz je výjimkou z tohoto pravidla.

Nabytí dědictví potvrzuje dědici soud, zatímco právo na odkaz uplatňuje odkazovník vůči dědici bez soudní ingerence přímo. Odkazem se tudíž odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci, popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva.

Zůstavitel má sousedku, která se o něj před smrtí stará, a kamaráda ze studií, se kterým tráví své poslední dny. Tyto osoby chce pro případ své smrti nějakým způsobem odměnit. Ví, že se sousedce vždy líbil jeho jídelní servis a kamarádovi se líbí jeho knihy. Proto se rozhodne ustanovit je odkazovníky. Výhodou zřízení odkazu je zejména zrychlení dědického řízení, jelikož sousedka a kamarád nejsou dědici, a proto nebudou účastníky dědického řízení. Tím odpadnou časté průtahy v dědickém řízení způsobené neshodami dědiců. Druhou výhodou, tentokrát pro sousedku a kamaráda, bude jejich zproštění od povinnosti přispět poměrně k úhradě případných dluhů zůstavitele.

Odkazem je zpravidla věc, která patří zůstaviteli, avšak zůstavitel může jako odkaz určit i věc, která je ve vlastnictví jiné osoby (dědice nebo odkazovníka).

Zůstavitel má dva kamarády Jana a Petra. Jan je vlastníkem historického motocyklu, po kterém touží Petr. Zůstavitel se rozhodne povolat svého kamaráda Jana. Zároveň přikáže Janovi vydat Petrovi jako odkaz zmíněný historický motocykl. Jan má na výběr, zda dědictví přijmout a vydat motocykl, či dědictví odmítnout a motocykl si ponechat.

Osoba, které přísluší právo z odkazu je odkazovníkem. Za odkazovníka lze povolat i právnickou osobu, která má teprve vzniknout.

Vzhledem k tomu, že odkazovník není dědicem, není povinen k úhradě zůstavitelových dluhů. V souvislosti se zproštěním odkazovníků od povinnosti hradit zůstavitelovy dluhy, vyvstává otázka, zda nedojde zřízením odkazů k poškození práv věřitelů. NOZ pamatuje i na tyto situace. Každému z dědiců musí zůstat z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina odkazy nezatížená. Zatíží-li zůstavitel dědice více, má dědic právo na poměrné zkrácení odkazu (§ 1598 NOZ).

Dědická smlouva

Dědickou smlouvu, která je co do právní síly nejsilnějším dědickým titulem, naše právo znalo do roku 1950, kdy byla z občanského zákoníku vyloučena.

Kdo chce uzavřít dědickou smlouvu, musí mít nejen pořizovací způsobilost, ale i způsobilost smluvně se zavázat. Dědickou smlouvou lze povolat jak dědice, tak odkazovníka.

Dědická smlouva musí být uzavřena ve formě veřejné listiny. Nebude-li sepsána ve formě veřejné listiny, bude se na ni nahlížet jako na závěť.

Dědickou smlouvu nelze jednostranně zrušit, což dává předpokládaným dědicům vyšší jistotu, že se skutečně jednou stanou vlastníky. Nicméně dědická smlouva nijak neomezuje zůstavitele v nakládání s majetkem za jeho života.

Dědickou smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti. Čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle. Chce-li zůstavitel zanechat smluvnímu dědici i tuto čtvrtinu, může tak učinit závětí (§ 1585 odst. 1 NOZ).

V případě, že se povolávají dědickou smlouvou manželé, nemá obecně na platnost dědické smlouvy žádný vliv rozvod manželství. Rozvedený manžel ovšem může požádat soud, aby smlouvu zrušil.

Závěť

Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz.

Co do právní síly má závěť přednost před děděním ze zákona. Jestliže zůstavitel sepíše platnou závěť a pořídí v ní o celém svém majetku, nedojde k dědění ze zákona.

Pokud však zůstavitel zemře bez zanechání platné závěti, přicházejí na řadu dědicové ze zákona. Může nastat i situace, kdy zůstavitel pořídí závětí pouze o části svého majetku a v takovémto případě dojde z části k dědění podle závěti a zčásti k dědění podle zákona.

Formy závěti

• Závěť napsaná vlastní rukou zůstavitele (holografická)
• Závěť sepsaná jinak než vlastní rukou zůstavitele (alografická)
• Závěť ve formě notářského zápisu
• Nově i závěť s úlevami – pouze tento druh závěti nevyžaduje písemnou formu

Tato nová forma závěti, tzv. privilegovaná závěť je určena pro osoby, které se díky nějaké události (např. živelné pohromy, války apod.) nacházejí v situaci, kdy jsou v ohrožení života a nemohou využít tradiční formy pro pořízení závěti.

NOZ zná tyto druhy privilegované závěti:

• Závěť ústní před třemi svědky (omezená platnost závěti na dva týdny).
• Závěť zaznamenaná starostou obce, na jejímž území se zůstavitel nalézá (omezená platnost závěti na tři měsíce).
• Závěť pořízená na palubě námořního plavidla, letadla, ve válce před velitelem vojenské jednotky ČR (omezená platnost závěti na tři měsíce).

NOZ obsahuje ustanovení k ochraně zůstavitele při pořizování závěti. Ten, kdo působil při pořízení závěti např. jako svědek, má povinnost zachovat o obsahu zůstavitelovy vůle mlčenlivost. Poruší-li tuto povinnost, odčiní zůstaviteli újmu, kterou mu tím způsobil.

Podle úpravy NOZ již není datování závěti podstatnou náležitostí závěti.

Při striktním výkladu zákona je dnes často dovozováno, že v závěti musí být datum uvedeno přesným označením dne, měsíce a roku (24. 12. 2007). Jestliže jej uvede zůstavitel jiným způsobem (na Štědrý den roku 2011), je závěť podle současného práva celá neplatná, což jistě není v souladu s jeho vůlí.

Zůstavitel může v závěti uvést také podmínku (např. úspěšného ukončení studia), doložení času, nebo příkaz (např. oprava střechy domu zůstavitele).

Podle současné právní úpravy nemají podmínky či příkazy v závěti žádnou právní relevanci. Pokud dědic podmínku nebo příkaz nesplní, ztrácí právo na dědictví. Zásadně se nepřihlédne k vedlejší doložce, kterou zůstavitel ukládá dědici, aby např. uzavřel nebo neuzavřel manželství (§ 1552 NOZ).

Zrušení závěti

• Jejím zničením

• Odvoláním

• Pořízením závěti nové

Dědění ze zákona

V současné době dochází nejčastěji k dědění ze zákona. Je tomu tak proto, že se lidé zatím nenaučili pořizovat o svém majetku pro případ své smrti závětí.

Tato neochota pořizovat závětí je však dána i tím, že dnešní občanský zákoník lidem rozhodování o osudu svého majetku velmi komplikuje a znesnadňuje (např. nemožnost podmínit nabytí dědictví, přílišné zvýhodňování potomků atd.).

Dnes jsou dědicové ze zákona rozděleni do čtyř dědických skupin. Pokud se nenajde žádný dědic v těchto čtyřech skupinách, pozůstalost přechází jako majetek bez pána (tzv. odúmrť) na stát. Stát v takové situaci není považován za dědice.

Oproti dnešnímu stavu je podstatně rozšířen okruh osob, které se mohou stát dědici ze zákona. NOZ rozšiřuje dědice na šest skupin.

Nově jsou do okruhu zákonných dědiců zařazeni zůstavitelovy praprarodiče nebo sestřenice a bratranci.

NOZ tak preferuje, aby majetek zůstal pokud možno v okruhu zůstavitelových nejbližších a stát by se měl dědicem stát pouze ve velmi výjimečných případech.