Návrh nového občanského zákoníku přináší oproti stávající právní úpravě celou řadu změn. Kromě nových ustanovení jde především o změny koncepčního charakteru, znamenající definitivní odklon od pojetí práva zatíženého totalitní ideologií, kde výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů musel být v souladu s pravidly socialistického soužití.

Demokratický étos nového zákoníku vstupuje do konkrétních ustanovení především prostřednictvím dvou principů. První vychází z přesvědčení, že člověk je strůjcem svého štěstí a zákon tu není od toho, aby lidem kladl do cesty zbytečné překážky. Jinými slovy, stát by neměl regulovat svobodnou vůli smluvních stran a ordinovat způsoby řešení konkrétních životních situací, protože podstata soukromého práva neleží v kontrole jednotlivce, ale v podpoře jeho svobodné iniciativy. Druhý princip potom spočívá v poskytnutí záchranné sítě pro ty, jež se z těch či oněch důvodů ocitli v pozici slabší strany. Obě zásady, tedy posílení autonomie vůle při rozhodování a ochrana slabší strany, se zřetelně promítají například do úpravy smluvního práva.    

Nový občanský zákoník poskytuje smluvním stranám široký prostor pro vlastní ujednání. Většina ustanovení občanského zákoníku má dispozitivní charakter, tj. strany se od ustanovení mohou odchýlit, pokud se na tom dohodnou. U velké části smluv zákoník ustupuje od povinné písemné formy a absolutní neplatností stíhá jenom některá ujednání smluvních stran, jež jsou v rozporu se zákonem, odporují dobrým mravům či způsobují újmu.

Dnes bohužel platí, že trvání na písemné formě za každou cenu může být na škodu slabší smluvní straně, jak dokládá například současná úprava smluv z nájmu bytu. Pokud byla taková smlouva uzavřena mezi pronajímatelem a nájemcem ústně, byla by dle současné právní úpravy neplatná, přestože nájemník fakticky v bytě několik let bydlel a řádně platil nájemné. Pokud pronajímatel už dále tomuto nájemci byt pronajímat nechce, jednoduše mu to oznámí a nájemce nechrání žádná výpovědní doba, protože smlouva právně neexistuje. Takovým případům nový občanský zákoník brání, když říká, že pronajímatel nemůže namítat neplatnost smlouvy vůči nájemci kvůli nedodržení formy.

Ačkoliv nový občanský zákoník podporuje úpravu vzájemných práv a povinností tak, jak to smluvním stranám vyhovuje, neopomíjí ani ochranu těch, kteří představují v daném smluvním vztahu slabší stranu. Návrh přebírá některé zásady mezinárodních obchodních smluv nezávislé mezivládní organizace UNIDROIT, jejíž cílem je sledovat potřeby a metody modernizace a harmonizace soukromého a obchodního práva států. Jednou z těchto zásad je i pravidlo, že ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, nemá právní účinky. Jedná se zejména o smlouvy, do nichž jedna ze smluvních stran, ta silnější, záměrně zakomponuje takové podmínky, které jsou výhodné pouze jednostranně, ve prospěch navrhovatele smlouvy. V praxi se tato ujednání vyznačují nejenom významovou nejednoznačností obsahu, ale i nečitelností a netransparentností formy, která mění nebo doplňuje obsah pro potřeby navrhovatele. Návrh v tomto směru reaguje na „vynalézavost“ některých subjektů, kteří v obchodním styku zneužívají důvěřivosti svých obchodních partnerů. Typicky se jedná o smlouvy s bankovními institucemi či telefonními operátory.

Na rozdíl od stávající úpravy však nový občanský zákoník neochraňuje pouze spotřebitele, ale slabší smluvní stranu obecně, tedy i podnikatele. Tento posun jistě ocení například zemědělci, kteří jsou nuceni uzavírat smlouvy se silnými nadnárodními řetězci.

Osobně o kvalitách nového občanského zákoníku nepochybuji. Budu jen doufat, že legislativní proces proběhne hladce a že zákonodárci svými pozmeňovacími návrhy zbytečně nerozmělní ucelenost návrhu; byla by to škoda. 

7. 3. 2011                                           &nnbsp;                                                                                                         JUDr. Jiří Pospíšil, ministr spravedlnosti