K typickým projevům právnického myšlení patří sklon přeceňovat význam zákonných textů a judikatury. Sociální skutečnost je jiná. Jistěže i lidé bez právnického vzdělání vědí, že jsou zákony a soudy. Leč nenutí-li k tomu povolání nebo zvláštní životní situace, nikdo zpravidla neprahne po čtení Sbírky zákonů nebo právnických knih. Kdo si jde koupit televizi, nečte si v občanském zákoníku práva spotřebitele. Spoléhá na zdravý rozum a vlastní zkušenost.

 Většina lidí poznává právní pravidla zasahující jejich soukromí z jiných zdrojů: poznatky ze styku s jinými lidmi, spoléháním na rady odborníků, náhodně získanými informacemi z médií či odjinud. Soukromý život mnohdy funguje jinak než podle zákonodárcových představ. Proč tedy máme občanský zákoník a proč se má změnit?

Pozorujeme-li naše zákony, musíme si položit otázku, nakolik zasahují naši svobodu, jak ji omezují a zda je k tomu rozumný důvod. Vývoj lidstva ukazuje, jak se v různých etapách střídal kult Řádu a kult Svobody. Přepjatý důraz na prvé vede k zotročování, bezbřehé vyzdvižení druhého k rozrušení struktur nezbytných pro fungování celku. Rozumně pořádaná společnost hledá žádoucí rovnováhu obojího.

Metoda, která k tomu může dobře sloužit, spočívá v oddělení privátní a veřejné sféry. Právní výraz toho našel republikánský režim antického Říma odlišením soukromého a veřejného práva. Základním stavebním prvkem římské republiky nebyl ani autokratický panovník, ani lid, ale svobodný občan. K němu se upínal sociální a právní život. Soukromé právo vzniklo pro svobodného římského občana, jako soustava pravidel směřujících k jeho soukromým zájmům a beroucích na ně ohled.

Staří Římané neměli občanský zákoník. Tvořili si soukromé právo mimo zákonodárný sbor. Soukromá sféra zahrnuje především rodinný život a majetkové poměry. V rodinných věcech rozhodoval otec rodiny, mimo ni platila smlouva svobodných. Zákonnými zákazy se do soukromé sféry dlouho zasahovalo jen velmi omezeně. Na vývoj soukromého práva měly podstatný vliv judikatura a její postupné zobecňování učenými právníky. Ke kodifikaci došlo až v 6. století císařem Justiniánem, ale ten už vládl v jiném státě a v době, kdy antika brala za své.

Když dozníval feudalismus a rodil se moderní stát, vynořila se myšlenka uzákonění soukromého práva znovu. Bylo to v druhé polovině 18. století v Bavorsku, Rakousku, Prusku. Idea kodexu stála na dvou pilířích: na pojetí přirozeného práva a filozofii Grotia, Pufendorfa, Voltaira nebo Kanta a na racionalistickém konceptu, že to je státní moc, pod jejíž autoritou právo vzniká. Uvědomme si, že se soukromá sféra tehdy řídila především pravidly zrozenými mimo státní moc: obyčeji, zvyklostmi a podpůrnou recepcí římského práva (usus modernus pandectarum).

První slavné dosud platné civilní kodexy – francouzský a rakouský – nevznikly v demokratických poměrech: vyhlásil je císařský majestát. Přec jen ale bylo podstatné, že respektovaly širokou svobodu jednotlivce v jeho záležitostech rodinných a majetkových. Kodifikační vlna postupně zasáhla Evropu i zámoří. K posledním patří občanské zákoníky Brazílie z roku 2002 nebo Rumunska či Maďarska z roku 2009.

My jsme dlouho žili s občanským zákoníkem z roku 1811, který byl stejně náš, jako je rakouský, a s pozoruhodnou noblesou přežil 200 let, byť mu postmoderna mnohé vytýká. Česko však není jen postmoderní. Je také postkomunistické.

Platný občanský zákoník z roku 1964 navázal na svého předchůdce z roku 1950. Do svých ustanovení důsledně promítl dobovou ideologii. Tzv. socialistické právo se v mnohém podobalo právu středověkému. Poukažme například na pominutí rozdílu mezi soukromým a veřejným, na právní partikularismus, na opuštění jednotného pojmu vlastnictví, popírání vlastnické svobody, potlačení významu závěti, oslabení ochrany věřitelů zemřelého dlužníka... Ač dnes v občanském zákoníku již není, co po pádu komunismu nejvíc bilo do očí, mnohé zůstalo.

Na paradigmatech dobové ideologie mnoho nezměnily ani četné novely, z nichž ta nejobsáhlejší z roku 1991 hojně čerpá z československého občanského zákoníku z roku 1950, ani fakt, že dnes již v zákoník nečteme o pravidlech socialistického soužití. Žádná dílčí změna zákona nezmění základní koncepci. Podstatnější ale je, že tato paradigmata nezmizela ani z mnoha hlav – a obrat v roce 1989 na tom ani za dvacet let moc nezměnil. Pozorujeme to v zákoně i při jeho výkladu a uplatňování.

Našemu občanskému zákoníku vložili tvůrci do kolébky myšlenku, že se lze od zákonného textu odchýlit, pokud to dovolí. Proto čteme v necelých 50 ustanoveních zákonodárcova svolení ujednat si něco jiného. Ale jak tomu je v ostatním? Mohu si svobodně ujednat s dlužníkem výši úroků z prodlení (§ 517), při zřízení předkupního práva jeho převoditelnost (§ 604) nebo ve smlouvě o sdružení váhu hlasů společníků podle velikosti jejich podílů (§ 836), když to občanský zákoník nedovolil?

Čteme-li čl. 2 odst. 3 Listiny, nelze mít pochybnost. Leč vykladač zákona i soud často odpoví, že z povahy ustanovení plyne, že se odchýlit nelze (§ 2 odst. 3 obč. z.). Ve vztahu k úrokům z prodlení to Nejvyšší soud již učinil (R 26/2006). Patlavá řeč přežilých zákonů V 60. letech 20. století šířila politická moc představu, že se ještě naše generace dožije komunismu a právo odumře. Proč tedy námaha s kvalitní zákonnou úpravou? Občanský zákoník měl 510 paragrafů v roce 1964, do současnosti k nim přibylo necelých sto. Lucemburský kodex má přes dva tisíce ustanovení, kalifornský násobně víc. Víc paragrafů nemusí nutně znamenat víc svobody, určitě však znamená méně nejistoty a prostoru pro judikatorní chaos, neřkuli pro soudcovu libovůli.

Důsledkem partikularizace práva je zúžení záběru občanského zákoníku na úpravu majetkových poměrů. Proto máme například zákon o rodině z roku 1963 (nikoli o právu rodinném, protože právo přece v komunismu odumře), proto je i spolkové právo vyčleněno do speciálního zákona, nehledě již k tomu, že i úpravy rozličných majetkových záležitostí, třeba vlastnictví bytů nebo pojištění, nalezly své zvláštní zákony. Každý z nich se vyjadřuje svým vlastním jazykem a občanský zákoník mluví v nánosu novel tolika řečmi, kolik vlivů se do něho promítlo. Systém se rozložil, pojmosloví rozpadlo, patlavá řeč zákona postrádá dostatečnou srozumitelnost. Právo se stává veřejnosti čím dál nepřístupnější. Že musí dojít k obratu, bylo jasné hned po pádu komunismu.

Otakar Motejl vzpomínal v roce 2006 v Olomouci na první velké konferenci k návrhu nového občanského zákoníku, jak v roce 1990 jednal z pozice předsedy Nejvyššího soudu s našimi předními civilisty o reformě občanského práva. Všichni stíhali platný zákoník posměchem, ale žádný neřekl, kudy se vydat.

Byl to rovněž Otakar Motejl, kdo stál na počátku prací na novém kodexu jako ministr spravedlnosti v roce 2000. Vtiskl mu také hlavní směřování: navázat na zdejší klasiku civilního práva, ale současně brát v úvahu jeho moderní vývoj jinde v Evropě a ve světě.

Po deseti letech práce je kodex připraven. Staví na třech klíčových institutech: na rodině, vlastnictví a smlouvě. Jeho základní poselství spočívá v tom, že veřejná moc vyklízí v privátních věcech pole soukromé vůli.

Proto se v úvodním ustanovení zdůrazňuje respekt k přirozenému právu každého člověka brát se o vlastní štěstí způsobem, který bezdůvodně nepoškozuje jiné. Až příliš jsme zažili, že tu někdo jiný chtěl rozhodovat, kde je naše štěstí, a když to nešlo po dobrém, vrážel nás tam po zlém. Nikdo menší než Raymond Aron zdůraznil, že „veškerá západní kultura směřuje k individuálnímu hledání štěstí“.

Návrh sleduje zásadu, že kde se dva svobodně domluví, platí jejich smlouva víc než zákon. Tak tomu ale může být jen tam, kde je vyjednávací pozice stran v zásadě stejná. Každý ví, že tomu tak vždy není. Uzavírá-li například člověk smlouvu s velkou korporací, má k prosazení svých zájmů mnohem menší prostor než ona.

Není to jediný případ. V pozici slabšího je zpravidla nezletilý vůči dospělému, zdravotně postižený vůči zdravému, nájemce bytu vůči pronajímateli apod. Proto návrh vychází ze zásady ochrany slabší strany, vyrovnávaje tím fakticitu nerovnosti. Proč 3020 paragrafů Nebylo by ale nic zpozdilejšího než se autoritativně vlamovat do soukromé sféry závaznými nařízeními. Mnozí čtou zákonný text se sklonem vnímat, že jak je to v zákoně napsáno, tak to také musí v reálném životě být. Nový občanský zákoník však v drtivé většině ustanovení volí jinou metodu. Zakládá soukromníkům různá práva, ale současně jim sděluje, dělejte si, co chcete. Kdo je svéprávný, ať se o svá práva stará podle svého – uplatní-li je či neuplatní nebo vzdá-li se jich, jeho věc. Jsou samozřejmě všeobecně pochopitelné výjimky, například práva na vlastní svobodu a na život se vzdát nelze.

Návrh zákoníku zahrnuje 3020 paragrafů. Proč tolik? Především se chce zrušit na 200 jiných právních předpisů, často obsáhlých (obchodní zákoník, zákony o rodině, o nadacích, o vlastnictví bytů, o pojistné smlouvě a další). A i z toho důvodu, že obnovuje mnohé, co komunismus zničil (například v úpravě dědění), a že přichází s novými funkčními prvky s inspirací v zahraničí (například úpravou trustu).

Shrnuje soukromoprávní materii do systematicky pořádaného celku, s jednotným pojmoslovím a ve vyjádření právních pravidel slovy, jimž dal Ústav pro jazyk český vysvědčení jejich dobré srozumitelnosti i pro právního laika.

Do prací na přípravě zákoníku se zapojilo několik set právníků z akademické sféry, z praxe i z veřejné správy. Návrh prošel sérií oponentur i připomínkovým řízením; nyní probíhá druhé.

Zákonodárství však není jen věcí juristické odbornosti. Je hlavně záležitostí politiky. Dlužno uvést, že ta do návrhu zasáhla málo. Politické rozhodnutí vedlo k tomu, že byla přenosem evropských směrnic do zákonné osnovy zapracována ustanovení spotřebitelského práva, s nímž se původně počítalo po vzoru většiny západních zemí do zvláštního zákona. Politickým rozhodnutím bylo z návrhu naopak vyloučeno zapsané partnerství a ponecháno zvláštnímu zákonu. Na obojí lze mít různé názory, skutečností však je, že se politika co do zásahů do návrhu zatím chová zdrženlivě.

Co by se stalo, kdyby nový občanský zákoník platil již dnes? Nebylo by možné svévolně prohlašovat svobodně uzavřené smlouvy za neplatné i z malicherných důvodů, dokonce i proti vůli těch, kdo je uzavřeli. Právo by přestalo hledět na poslední vůli jako na nezávaznou samomluvu mrtvého, k níž se dědici mohou chovat, jak se jim zlíbí. A zničil-li by mi škůdce sedadla v autě, nemohl by soud při výměře náhrady škody vycházet z lékárnicky vážené hodnoty zničených sedadel (R 54/03), ale musel by vzít v úvahu, co jsem musel účelně vynaložit, abych měl automobil opět funkční.

Někteří tvrdí, že se s novým občanským zákoníkem zhroutí svět a nastane všeobecné právní bezvědomí. Nestalo se tak nikde, kde se rekodifikovalo. Nestalo se tak ani u nás s novým trestním zákoníkem, s novým správním řádem, novým insolvenčním zákonem. Uzavře se jedna kapitola a počne se otvírat nová.

Málokdo by to napsal na adresu nového občanského zákoníku lépe než profesor Jan Dědič, který nedávno uvedl: „Žádné dílo není dokonalé, ale to není důvod pro jeho zavržení. Je lepší stavět na dobrých základech než bořit a hledat svatý grál.“ (Právní rádce, XVII, 2010, č. 11, s. 1).

24. 1. 2011                                                                                             Prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš, hlavní autor návrhu nového občanského zákoníku