Novinka v navrhovaném občanském zákoníku – paragraf, který počítá s náhradou za „újmu na ztrátě radosti z dovolené“ -zaměstnává nejen odborníky. Vždyť dovolená je téma, které zajímá prakticky každého. Ustanovení o ztrátě radosti z dovolené se po roce opět vrátilo jako atraktivní mediální téma. V reakcích na návrh zazněly i názory míjející se s realitou.

Každý potřebuje delší odpočinek od každodenního shonu. Proto si plánuje dovolenou a chce si ji užít. Mnohdy si zaplatí služby cestovní kanceláře. Leč stává se, že výsledek zklame: zákazník tráví místo výletů dny s kufry na letišti, octne se ve vzdálené zemi bez tlumočníka, slíbené ubytování v dobrém hotelu nahradí noclehárna – a očekávaná rekreace se mění v utrpení.

Služby cestovního ruchu přesahují hranice. Proto chce EU zajistit zákazníkům srovnatelný standard. Přijala tedy roku 1990 směrnici o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy. Ta zavazuje pořadatele zájezdu i k náhradě škody cestujícím. Právo různých zemí chápe různě, co je škoda. Náš občanský zákoník, podobně jako německý, spojil škodu s újmou na majetku, zatímco třeba francouzské právo je pružnější. To vedlo k pochybnostem. Až Evropský soudní dvůr v roce 2002 ve věci Simony Leitnerové rozhodl, že cestujícímu zásadně náleží i náhrada nemajetkové újmy vzniklé neplněním služeb pořadatele zájezdu.

Návrh občanského zákoníku zahrnuje pravidlo, které cestujícímu právo na náhradu újmy za ztrátu radosti z dovolené přiznává. Tak to mají už léta Německo, Rakousko, Nizozemí, Belgie, Dánsko nebo Estonsko; náhradu přiznávají zákazníkům soudy v Itálii, Španělsku, Rumunsku či Maďarsku. Náš zákoník zamýšlí upravit, co ostatní Evropa již má a co Evropa chce. I vzdělaný novinář jako Josef Klíma (Nárok na štěstí, LN 26. 7.) se pozastavuje nad „poetizací přísně právního jazyka“ obratem „ztráta radosti z dovolené“. Věru nevím, jak jinak přeložit jinde běžně užívané právně technické výrazy „loss of enjoyment of the holiday“ nebo „Entgang von Urlaubsfreude“. Změnil by se obsah pravidla, kdyby v něm byla řeč o požitku z dovolené? Anebo by to zavdalo příčinu k úvahám o zákonné podpoře hédonismu?

V právních předpisech nenajdeme jen suché výrazy, které lze sevřít definicí. I naše dnešní zákony pracují s pojmy jako dobré mravy, čest, rozrušení, nebezpečí, nenávist, nouze nebo krása. Právníci říkají, že jsou relativně neurčité. Jejich užití je projevem důvěry vůči soudci, který posléze tvoří právo mezi stranami a podílí se na tvorbě práva vůbec, přizpůsobuje je požadavkům doby a sociálního i hospodářského vývoje. Právo není mrtvá litera ve sbírce zákonů; přizpůsobuje se plynule každodennímu tepu života.

V diskusi nad návrhem nové úpravy čteme občas dezinformace, že CK bude zákazníkovi platit, když dovolená proprší, pohádá-li se s manželkou, nebude-li mu v cizině chutnat tamní pivo či přiletí-li kobylky nebo připlavou-li medúzy. To jistě není pravda. Zákoník zamýšlí zavázat pořadatele zájezdu k náhradě za ztrátu radosti z dovolené při porušení povinnosti, za niž odpovídá, tedy povinnosti, kterou na sebe vzal ve smlouvě. Trvalý déšť, vedro k padnutí, ba i manželova avantýra s cizinkou sice mohou dovolenou zkazit, ale CK za to nemůže být odpovědná, ledaže by se smluvně zavázala, že se něco takového nestane.

Zajistím-li si však dovolenou v dobrém hotelu na klidném místě a zjistím-li po příjezdu, že tam probíhají stavební úpravy spojené od rozbřesku s hlukem vrtaček, nebo jsem-li proti smlouvě nucen trávit dny stěhováním po horských chatách místo lyžování na sjezdovce, právo na náhradu vznikne. Návrh se věcně váže na trávení dovolené: právo tedy nevznikne tomu, kdo necestoval za rekreací, ale například na školení, stáž či konferenci.

Zavádějící jsou tvrzení, že návrh diskriminuje cestovní kanceláře proti jiným podnikatelům, když například v restauraci nemusím být spokojen se špinavými ubrusy a ve vlaku mi může zkazit náladu znečištěné WC, aniž mne hospodský nebo provozovatel drah musí odškodnit. To jsou jiné situace. Z vlaku mohu vystoupit, z restaurace odejít, za nevyhovující jídlo nemusím platit. Je ale rozdíl, objednají-li si novomanželé dovolenou s pobytem v hotelu na pláži v tropech a zjistí-li až v místě, že bydlí v penzionu poblíž městských jatek a že s nimi bude líbánky sdílet další účastník na přistýlce. To pouhá sleva z ceny ubytování nevyváží.

Kampaň některých CK proti zavedení evropských standardů do služeb cestovního ruchu lze chápat. Ne každý je nadšen, donutí-li ho nová úprava k vyšší kvalitě. O to víc oceňme ty, kteří se na náhradu ztráty radosti zákazníka z dovolené připravili už dnes a se změnou obchodních podmínek nečekají na nový zákon. Neutuchající lobbing jiných proti navržené úpravě je projevem snahy, aby náš zákazník neměl v oblasti služeb cestovního ruchu komfort, jaký má třeba zákazník německý, italský nebo rumunský. Kdo proti tomu brojí, nezvážil, že si i český zákazník může koupit dovolenou u německých nebo rakouských CK a zajistit si tak standard, který by mu pan Okamura tak rád upřel. Klímovo strašení „davy českých vykuků, kteří si zdarma cestují po světě“ nepovažuji za férový argument. Je mi cizí mínění, že Češi jsou národ šejdířů, zatímco mezi Nizozemci, Němci nebo Španěly zchytralce aby pohledal.

Pana Klímu lze snad uklidnit, že nárok na štěstí ani nový občanský zákoník nikomu nezaručí. Doby, kdy si stát myslel, že sám nejlépe ví, kde je štěstí, a vrážel nás tam po zlém, když to nešlo po dobrém, tady nedávno byly. Taková „lidská práva“ jsou, řečeno s Ryszardem Legutkem, vlastní karikaturou. Nezadatelné právo hledat si a vytvářet vlastní štěstí má každý ze své vlastní přirozenosti a žádný zákon mu to nemůže nařídit ani zakázat. Došlo-li by k tomu, měli bychom tu Leviathana dusícího nás víc než Hobbesův vzorový stát.

28. 7. 2010                                                                                             Prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš, hlavní autor návrhu nového občanského zákoníku