(Petr Čech, Jakub Sosna, Právní rádce, 13.3. 2015)

Po téměř roční zkušenosti s uplatňováním nového občanského zákoníku přistoupilo ministerstvo spravedlnosti v listopadu loňského roku k předložení návrhu na jeho první dílčí a rozsahem nevelkou novelizaci. Tento příspěvek mapuje hlavní východiska návrhu i jeho body.

Navržená novela vešla ve známost pod označením malá nebo také urgentní, neboť má reagovat na některá problematická ustanovení nového zákoníku i souvisejících předpisů, která jsou způsobilá v krátkém čase po nabytí účinnosti omezit, znesnadnit či nevratně zasáhnout do právního postavení lidí i dalších uživatelů kodexu. Jedná se o první z výstupů průběžné revize úpravy a aplikace občanského zákoníku, k níž se zavázaly vládní strany v koaliční smlouvě a kterou si spolu se závazkem navrhnout řešení zjištěných nedostatků vetkla do programového prohlášení také vláda. Východiskem těchto záměrů byl názor vládních stran artikulovaný v koaliční smlouvě, podle něhož po volbách do Poslanecké sněmovny na konci roku 2013 nebylo již možné přikročit k odložení účinnosti občanského zákoníku, jakkoliv bylo shledáno jako nezbytné přejít po ustavení nové vlády k završení dosud neuzavřeného procesu rekodifikace soukromého práva.

Východiska navržené novely a možné návaznosti Vlastní revizi nového civilního práva se ministerstvo věnuje od počátku roku 2014. Provádí ji na základě trvalého sběru zkušeností a novelizačních podnětů, zejména od státních orgánů a institucí, zájmových sdružení a profesních komor, ale i odborné a laické veřejnosti. Ke dni rozeslání návrhu novely do vnějšího připomínkového řízení ministerstvo evidovalo několik stovek relevantních podnětů. Nezanedbatelnou komponentu celého procesu tvoří bedlivé sledování aplikační zkušenosti soudů. Paralelně s tímto procesem se v červnu loňského roku rozběhly práce na hloubkovém přezkumu všech oblastí úpravy občanského zákoníku, jenž má za cíl identifikovat nedostatky zákona a připravit návrhy jejich řešení.

Tyto práce se krom zmíněných vstupů opírají o rozsáhlé studium dosavadních poznatků tuzemské doktríny a podrobné rešerše zahraničních právních úprav.

Průběžným výstupem již zmíněné revize byl také první pokus ministerstva o nástin možných řešení některých nedostatků zákoníku v podobě pracovního návrhu změn jeho úvodních partií, jenž byl předložen k veřejné diskusi v srpnu loňského roku. Součástí tohoto předběžného pracovního návrhu byly již mnohé z novelizačních bodů, které jsou nyní zařazeny v návrhu malé novely. Jako takové byly rovněž předloženy k oponentuře čelným autorům předlohy kodexu. Prostor k vyjádření využila ještě před rozesláním návrhu do připomínkového řízení také řada bezprostředně dotčených subjektů.Ministerstvo spravedlnosti citlivě vnímalo kritické hlasy, které se vyslovily proti snahám o rozsáhlou novelizaci, jíž by nepředcházelo dostatečné projednání navrhovaných změn s odbornou veřejností, dotčenými resorty a adresáty norem. Z tohoto důvodu byla v první fázi procesu zvolena cesta minimalistické novelizace, která by měla být následována uvážlivou diskusí o návrzích dalších nezbytných změn. Ministerstvo v té souvislosti uvítalo nabídku četných zástupců akademické obce na perspektivní spolupráci při projednání těchto záměrů. Resort spravedlnosti rovněž průběžně iniciuje navázání spolupráce s dalšími relevantními okruhy osob.

V návrhu malé novely se výběr problémových okruhů omezil na oblasti, u nichž byl ze strany aplikační praxe zaznamenán významný zájem na jejich urychleném vyřešení. Zároveň se však z důvodu minimalizace zásahu do zákoníku muselo jednat o dílčí problémy, které by bylo možné napravit prostřednictvím relativně drobné změny. Výsledná podoba novely reflektuje řadu problémů, o nichž se vědělo již dlouhou dobu před nabytím účinnosti rekodifikace (to se týká například navrhovaného odstranění dosavadních pochybností o tom, že nabývá-li manžel za trvání manželství podíl v obchodní korporaci způsobem nezakládajícím jeho výlučné vlastnictví, stává se druhý manžel oprávněným pouze z majetkové hodnoty podílu, která je součástí společného jmění, ale není tím založena jeho účast v dotčené obchodní společnosti nebo družstvu či problematiky formy plných mocí). Zdroj některých obtíží vyvřel na povrch viditelněji krátce po vstupu nové úpravy v život (viz například otázku pitev či zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc).

V době zpracování tohoto rukopisu se chýlilo ke konci vnější připomínkové řízení k návrhu této první novely občanského zákoníku. V jeho průběhu se ministerstvo až na dvě výjimky nesetkalo s vážnějšími připomínkami k novele jako takové, spíše bylo ministerstvu namnoze vytýkáno, že mnohé palčivé otázky zůstávají nepovšimnuty. Jednotlivá připomínková místa proto vznášela četné další novelizační podněty k rozsáhlejším změnám.

Poukazovala kupříkladu na nejasnosti a nedostatky v úpravě bytového spoluvlastnictví, nadačních fondů, zástavního práva, nájmu, spotřebitelského práva, pojistných smluv nebo práva dědického. Novelizační podněty ve svém souhrnu směřovaly i do mnohých dalších oblastí. Ministerstvo spravedlnosti tyto za časté smysluplné návrhy muselo odmítat, neboť by vyžadovaly citelnější zásah do kodexu, u něhož by nebylo možné v krátkém čase a bez širší debaty dohlédnout všechny průměty do jednotlivých pasáží zákona a jiných právních předpisů. I nadále ministerstvo razí tezi, že občanský zákoník má být v prvé řadě myšlenkově i funkčně koherentním dílem, jehož jednotlivé součásti nelze konstruovat izolovaně a bez vědomí všech souvislostí.

Zároveň má na paměti, že stávající úprava svou strukturou a východisky do jisté míry determinuje pozdější novelizační snahy.

Lze dodat, že o osudu případné rozsáhlejší novelizace zákoníku, která by navázala na předkládanou malou novelu a adekvátně reagovala na zmíněné další novelizační podněty, ani o jejím eventuálním harmonogramu dosud nebylo rozhodnuto. Kdy ji ministerstvo předloží, v jakém rozsahu a s jakým obsahem, se bude odvíjet od jednání s jednotlivými dotčenými resorty, profesními a uživatelskými sdruženími i asociacemi, a v neposlední řadě též od výsledků široké odborné diskuse, kterou ministerstvo zamýšlí iniciovat a moderovat ještě v průběhu tohoto roku. Paralelně k tomu se na ministerstvu od listopadu 2014 pravidelně schází odborná skupina, která debatuje nad potřebností i případnou podobou revize zákona o obchodních korporacích. Složení skupiny reprezentuje rozličné relevantní názorové proudy v soudobé tuzemské komercialistice, včetně hlavního autora a redaktora předlohy platného znění zákona, a dává tak naději na široký odborný konsenzus ohledně navrhovaných změn, a tím i snazšího projednání a prosazení výsledného návrhu.

K jednotlivým bodům či okruhům navržené novelizace V dalším textu stručně pojednáme o jednotlivých bodech návrhu a některých aspektech jejich osudu v průběhu připomínkového řízení.

To však v době odevzdání rukopisu tohoto příspěvku ještě nebylo úplně vypořádáno. Navazující pasáže tak odrážejí stav řízení ke dni uzavření rukopisu (2. 3. 2015). Případné dílčí změny a posuny v obsahu návrhu novely nebylo možné vyloučit s ohledem na trvající připomínky některých připomínkových míst v tento okamžik.

Způsobilost v pracovněprávních vztazích Navrhovaná změna v úpravě předpokladů, za nichž se lze zavázat k výkonu závislé práce (ke dni uzavření rukopisu této stati se předpokládal návrh následujícího znění § 35 ObčZ: „Nezletilý, který dovršil patnáct let, se může zavázat k výkonu závislé práce podle jiného právního předpisu. Jako den nástupu do práce nesmí být sjednán den, který by předcházel dni, kdy nezletilý ukončí povinnou školní docházku.“), a zejména zrušení stávajícího § 35 odst. 2 ObčZ, je kritizována jako údajný koncepční „návrat k hodnotám našeho zákonodárství 50. a 60. let“ (Eliáš, K.:Občanský zákoník a novelizační tlaky.

Bulletin advokacie. 2014, č. 12, s. 26), popřípadě „preference dětské práce na úkor výchovy, takový požadavek je akutní spíše ve třetím světě než ve státě, který chrání zájmy nezletilců“ (připomínky Úřadu pro ochranu osobních údajů).

Shoda panuje přinejmenším na tom, že dobré úmysly autorů nyní platné konstrukce, která měla chránit zájem na vzdělávání, vývoji nebo zdraví nezletilého, byly prakticky znefunkčněny navazující úpravou zákoníku práce (viz § 56a a 77 odst. 5 a 6). Ta nevhodně váže platnost rozvázání pracovněprávního vztahu na přivolení soudu.

I kdyby však nebylo této návaznosti, nelze se ubránit dojmu, že stávající řešení § 35 odst. 2 ObčZ je jen polovičaté, když jakožto aposteriorní prostředek ochrany neumožňuje dosáhnout zamýšlených cílů. Stávající úprava ve svých důsledcích pouze snižuje ochotu zaměstnavatelů zaměstnávat osoby mladší šestnácti let. Dnešní § 35 odst. 1 ObčZ nadto osobám starším patnácti let, které dosud neukončily povinnou školní docházku, znemožňuje zřídit na dobu po jejím ukončení pracovněprávní závazek (např. letní brigádu). Z tohoto důvodu se tato úprava stala rovněž předmětem kritiky právní vědy, praxe i sociálních partnerů.

Pakliže při tvorbě občanského zákoníku ani nyní nepanuje celospolečenská shoda na převzetí německého, rakouského nebo švýcarského modelu, podle něhož je uzavření pracovní smlouvy nezletilým vázáno na souhlas zákonného zástupce, považuje se za vhodnější navrátit se k dřívější právní úpravě, která přinejmenším neomezuje právní styk a možnost nezletilých pracovat, v praxi nepůsobila potíže a po její změně neexistovala společenská poptávka. I takové řešení plně obstojí před kritérii mezinárodních závazků i evropského práva (srov. čl. 2 odst. 1 Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 138/1973 (č. 24/2008 Sb. m. s.) a čl. 1 odst. 1 směrnice Rady 94/33/ES o ochraně mladistvých zaměstnanců). Opomenout nelze ani ochranné mechanismy, které vyplývají pro mladistvé zaměstnance z úpravy pracovního práva.

Omezení svéprávnosti I největší odpůrci prodloužení doby, na niž lze svéprávnost nejdéle omezit, byli v průběhu připomínkového řízení ochotni připustit, že není za nynějšího stavu v silách české justice stihnout v tříleté lhůtě od účinnosti zákoníku s potřebnou pečlivostí přezkoumat případy všech osob, které byly podle dřívější úpravy zbaveny nebo omezeny na způsobilosti k právním úkonům. Tím spíše se stalo zřejmým, že doba tří let je příliš krátká na to, aby se v praxi zaběhly principy nové úpravy, jež přinesla nová podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat a zvýraznila charakter omezení svéprávnosti jako opatření ultima ratio.

Kritičtější náhled připomínkových míst se pojil k samotné možnosti omezit svéprávnost napříště až na dobu pěti let. Jako nadbytečná se tato změna některým jevila při současném zjednodušení dokazování v rámci řízení o svéprávnosti člověka (do zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, se navrhuje zařadit § 38 odst. 4 tohoto znění: „Rozhoduje-li soud o prodloužení doby omezení svéprávnosti a je-li zjevné, že stav posuzovaného se oproti rozhodnutí o omezení svéprávnosti či poslednímu rozhodnutí o prodloužení nezměnil, může upustit od provedení důkazu novým znaleckým posudkem a výslechem znalce a nahradit jej jiným důkazem, zejména písemnou zprávou ošetřujícího lékaře ve spojení s naposledy vypracovaným znaleckým posudkem; výslech znalce, který jej vypracoval, se v takovém případě nevyžaduje.“).

Opomíjena je nicméně skutečnost, že navrhované řešení lépe umožní rozlišit specifickou situaci u osob postižených ireverzibilně a reverzibilně. Po takovém rozlišení volal i autor předlohy kodexu prof. K. Eliáš (Eliáš, K.: Občanský zákoník a novelizační tlaky. Bulletin advokacie. 2014, č. 12, s. 26). Krom delší doby možného omezení svéprávnosti u prvně uvedené skupiny by k tomu měla přispět i zpřesněná formulace § 59 ObčZ. Podle ní by bylo možné k omezení svéprávnosti nejdéle na tuto dobu přistoupit pouze tehdy, pokud bude zřejmé, že důvody pro takové opatření nejméně po tuto dobu nepominou. Nadto bylo v případech osob postižených ireverzibilně ministerstvem zdůrazňováno, že institut omezení svéprávnosti nelze automaticky vnímat jako omezení práv určité osoby, nýbrž naopak jako způsob, jakým může být při splnění všech zákonných podmínek ochrana jejích práv lépe zajištěna.

Skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, pro kterou není s to právně jednat, představuje faktický stav, který nemůže být právem řešen, lze na něj nanejvýš reagovat. Zákon tak činí zejména v § 581 ObčZ. Rozlišovat je třeba přitom dva druhy případů. Ty, kdy osoba není omezena na svéprávnosti soudem, a ty, kdy je. Není-li osoba omezena na svéprávnosti a trpí-li duševní poruchou, která ji činí neschopnou právně jednat, je takové jednání neplatné. Skutečnost, že osoba trpěla duševní poruchou, se však musí prokázat. Ačkoli je v současné judikatuře korigován dříve zastávaný závěr, že osoba musí prokázat, že jednala v duševní poruše „zcela jednoznačně“ a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13), je to stále ona, koho stíhá povinnost důkazní a tvrzení. Prokázat, že nebyla v rozhodnou dobu s to své jednání ovládnout nebo rozpoznat jeho následky, tak zůstává velmi obtížné a osoba stižená duševní poruchou je nejednou ve snaze prokázat tento stav v době kontraktace v důkazní nouzi. Byla-li však svéprávnost osoby omezena, je její jednání dle § 581 věta první ObčZ neplatné. Osoba stižená duševní poruchou nemusí prokazovat nic. Výjimku tvoří právní jednání, která jsou osobě s omezenou svéprávností na prospěch (§ 65 odst. 1 ObčZ), a vztahující se k běžným záležitostem každodenního života (§ 64 ObčZ).

Pitvy V rámci připomínkového řízení bylo vcelku nekontroverzně přijato, že panuje nežádoucí nesoulad mezi úpravou občanského zákoníku a zvláštními zákony upravujícími pitvy nebo použití těla po smrti člověka. Otázka odstranění tohoto nesouladu je přitom víceméně nezávislá na diskusi o pietní ochraně, etice a víře. Úsilí o větší důraz na tato hlediska by mělo být napřeno především k vymezení rozsahu, kdy zvláštní zákon normuje případy nedobrovolných pitev nebo použití lidského těla po smrti člověka.

Zmíněný nesoulad je spojen především se stávajícím zněním ustanovení § 113 odst. 2 ObčZ, které taxativně vypočítává případy, kdy zvláštní zákon může připustit provedení pitvy bez souhlasu zemřelého. Spadají mezi ně „potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům“. Pod žádný z těchto případů však nelze bez možných výhrad podřadit kupříkladu tzv.

patologicko-anatomické pitvy, které jsou v § 88 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách vymezeny tak, že „se provádějí za účelem zjištění základní nemoci a dalších nemocí, komplikací zjištěných nemocí a k ověření klinické diagnózy a léčebného postupu u osob zemřelých ve zdravotnickém zařízení smrtí z chorobných příčin.“ Podobné výhrady by mohly vyvstávat i ve vztahu k pitvám zdravotním nebo k použití lidského těla dle transplantačního zákona.

Nabízely se tak dvě alternativy.

Buď přistoupit k vypuštění druhově vymezených případů v občanském zákoníku, anebo složitě reformulovat zvláštní zákony. Ani jedna z možných metod však nutně nevedla ke změně rozsahu případů nedobrovolného nakládání s lidským tělem. Z důvodů naléhavého volání lékařské praxe ministerstvo zvolilo technicky jednodušší variantu; ideový étos kodexu zůstal nedotčen.

Plné moci Navrhovaná změna, která pro účely některých právních jednání přináší zmírnění požadavku na formu plných mocí, je většinově vítána.

Předmětem kritiky zůstává rozsah výjimek z obecného pravidla § 441 odst. 2 věty poslední ObčZ, podle něhož vyžaduje-li se pro právní jednání zvláštní forma, udělí se v téže formě i plná moc. Klade se otázka, proč nemohou být výluky v podobě písemné formy s úředně ověřeným podpisem rozšířeny i na další případy, kdy zákon vyžaduje osvědčení právního jednání veřejnou listinou. Dotčena se cítí především společenství vlastníků a nadace.

Ministerstvo spravedlnosti zastává názor, že zmíněné pravidlo je v zásadě správné. Značné rozšíření výjimek by znamenalo jeho popření. Podceňována je ochranná funkce veřejné listiny pro osobu zmocnitele, a to zejména ve věcech právnických osob odlišných od obchodních korporací, na něž tedy právní řád nenahlíží jako na profesionály – podnikatele. Zcela jinou otázkou je odůvodněnost požadavku na osvědčení právního jednání veřejnou listinou. V rámci další fáze novelizačních prací je kupříkladu zapotřebí podrobit odborné diskusi, zda je nezbytné, aby stanovy společenství vlastníků vyžadovaly formu veřejné listiny (§ 1200 odst. 3 ObčZ). Do doby vyřešení této otázky je nutno výjimky z udílení plné moci v této formě formulovat restriktivně, neboť opačný postup hrozí následnými překotnými změnami a právní nejistotou.

Podíl v obchodní korporaci nabytý za trvání manželství Navrhované odstranění výkladové nejasnosti, která je spojena se stávající dikcí § 709 odst. 3 ObčZ, je kritizováno jako nadbytečné, jakkoliv žádné z připomínkových míst vůči této změně nadále neuplatňuje zásadní připomínku.

Ministerstvo spravedlnosti setrvává na svém závěru, že v této zásadní otázce pro život mnoha osob panuje nežádoucí názorová různost, kterou je vhodné jednoduchou úpravou odstranit. Tuto divergenci demonstrují publikovaná vyjádření předních osobností české právní vědy (z poslední doby např. Dědič, J., Šuk, P.: K některým výkladovým otázkám právní úpravy podílu v obchodní korporaci. Obchodně právní revue. 2014, č. 6, s. 167). Nejasnosti ve výkladu § 709 odst. 3 ObčZ připouští i hlavní autor předlohy zákona o obchodních korporacích (B. Havel in Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář.

1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 72). Než čekat na výsledek doktrinárních polemik a riskovat rozkolísání rozhodovací praxe soudů nižších stupňů, pokládá ministerstvo za vhodnější přistoupit k jednoznačné a předvídatelné úpravě zákona.

Klokánky Návrh změny, která má umožnit opětné svěření dítěte do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, se v průběhu připomínkového řízení stal předmětem kritiky ze strany hned několika připomínkových míst. Takové opakované svěření je dle názoru mnohých z nich možné ve výjimečných případech i za stávající úpravy. Výslovné zakotvení této možnosti však hrozí v jejich optice tím, že se z daného postupu stane běžná praxe, což by bylo v rozporu s charakterem a funkcí těchto zařízení.

Ministerstvo spravedlnosti vychází ze stanoviska, že opakované svěření dítěte do daných zařízení stávající úprava výslovně nepřipouští (a praxe některých soudů potvrzuje, že takto striktně je předpis i vykládán). Záměrem přitom není nic jiného než přenést do zákona úsudky, které učinila Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při ministerstvu spravedlnosti ve svém stanovisku č. 18 ze dne 14. 2. 2014.

V něm byly vymezeny případy, v nichž by soud mohl k opětovnému svěření dítěte do daného zařízení výjimečně přikročit, např.

jestliže se o dalším osudu dítěte již rozhoduje v soudním řízení, které doposud neskončilo (stabilita výchovného prostředí, přičemž je zřejmé, že pro dítě je hledáno náhradní rodinné prostředí, případně, že je patrné, že v dohledné době se bude moci dítě vrátit zpět do původní rodiny). Ve snaze omezit užití této možnosti toliko na uvedené případy ministerstvo nicméně provedlo – úpravu navržené formulace směrem ke zpřísnění podmínek, za nichž může k opětnému svěření dítěte do takového zařízení dojít. Některá připomínková místa přesto setrvala na nesouhlasu s návrhem, ten tak bude předmětem dalších jednání a diskusí.

Předkupní právo Vůči návrhu na znovuzavedení předkupního práva ke spoluvlastnickému podílu bylo v připomínkovém řízení namítáno, že jde o „návrat k hodnotám našeho zákonodárství 50. let“, popřípadě o institut používaný jen k „(…) řešení následků americké občanské války v 19. století a nyní jen v některých kantonech ve Švýcarské konfederaci pro rodinné podniky a farmy (…)“ (připomínky Úřadu pro ochranu osobních údajů). Lze přisvědčit, že se tento institut ve většině právních řádů států Evropské unie v takto široké podobě nevyskytuje. Tím nicméně není zpochybněna role předkupního práva v České republice, které se v našich podmínkách zažilo jako proporcionální nástroj, jenž umožňuje spoluvlastníkům kontrolu nad okruhem osob ve spoluvlastnictví. Tím lze rovněž předcházet problematickému fungování spoluvlastnictví a nežádoucím sporům. Je zřejmé, že institut může obtěžovat zejména třetí osoby, které v jeho důsledku nemusejí nabýt poptávaný spoluvlastnický podíl. Je nicméně pravda, že při vysokém počtu spoluvlastníků může ztěžovat právní styk i jim samotným. Z tohoto důvodu se ministerstvo rozhodlo modifikovat původní návrh, omezit zákonné předkupní právo toliko na spoluvlastnické podíly na nemovité věci a umožnit spoluvlastníkům, aby se předkupního práva vzdali s účinky pro své právní nástupce. Je však nutno uzavřít, že případné znovuzavedení předkupního práva je především politickou otázkou, jejíž legitimitu by měly prověřit zejména sbory volených zástupců občanů.

Odpovědnost posledního vlastníka opuštěného zvířete nebo věci za způsobenou škodu V otázce odpovědnosti posledního vlastníka zvířete či věci, které nikomu nepatří, za škodu způsobenou takovým zvířetem či takovou věcí, přispělo připomínkové řízení ke zpřesnění navržené formulace.

Ke dni uzavření rukopisu se jako přiléhavější jevilo následující znění § 2938a: „Škodu způsobenou zvířetem nebo věcí, které nikomu nepatří, nahradí ten, kdo je opustil, stejně, jako kdyby byl jejich vlastníkem.“ Část připomínkových míst tuto změnu hodnotila jako zbytečnou, neboť údajně téhož závěru se lze dobrat výkladem stávajících ustanovení zákoníku o prevenční povinnosti (§ 2900 a § 2901) a náhodě (§ 2904). Tak by tomu jistě mohlo být v právních řádech, které jako podmínku vzniku práva na náhradu škody nekladou porušení určité právní povinnosti. Omezovat odpovědnost za škodu způsobenou věcí nebo zvířetem pouze na případy, kdy je samo opuštění věci porušením prevenční povinnosti, je však z hlediska požadavku na ochranu práv poškozených osob nedostatečné. Nelze připustit, aby existovala množina škodných událostí, u nichž by bylo škůdci umožněno se povinnosti k náhradě jednoduše vyhnout tím, že by nástroj způsobené škody ve vhodný čas opustil. Zřetelným příkladem mohou být opuštěné autovraky. Zákon o pozemních sice v § 19 odst. 4 opravňuje vlastníka komunikace takový vrak odstranit a zlikvidovat, případné nároky na náhradu nákladů mu však umožňuje uplatnit pouze vůči vlastníkovi vraku. Zákon o odpadech v § 37 odst. 5 ukládá poslednímu vlastníkovi opuštěného vozidla nahradit náklady, které byly spojeny s přemístěním vozidla z místa, kde vozidlo může poškodit životní prostředí, a dále zejména náklady spojené s jeho předáním k dalšímu zpracování. Případná soukromoprávní odpovědnost posledního vlastníka za vzniklou újmu však v právním řádu v obecné podobě absentuje. Navrhovaná úprava má tuto mezeru vyplnit.

Bytová družstva Navrhované zrušení povinnosti bytových družstev vzniklých do 31. 12. 2013 uvést své stanovy do souladu s požadavky § 731 odst. 1 ZOK má ulevit bytovým družstvům, kterým z důvodu požadavku na jednomyslný souhlas pro změnu stanov ve smyslu § 731 odst. 2 ZOK hrozilo zrušení. Daná změna nebyla v průběhu připomínkového řízení předmětem kritiky. Objevovaly se pouze náměty na nahrazení jednomyslnosti nižším kvórem. Tyto koncepční návrhy ministerstvo předloží ke zvážení v rámci diskusí o možné novelizaci zákona o obchodních korporacích (viz výše).

Evidence svěřenských fondů Nutnosti zavést evidenci svěřenských fondů se Česká republika v blízké době nevyhne. Povinnost již nyní předvídá návrh novely směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu.

Jeho finální znění bude předloženo Evropskému parlamentu. Zde se již nicméně nepředpokládá významnější zásah do textu návrhu směrnice. V návaznosti na očekávané požadavky práva Evropské unie byl rovněž do plánu legislativních prací na rok 2015 zařazen legislativní úkol, podle něhož má ministerstvo financí v červnu tohoto roku předložit vládě návrh novely zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Návrh směrnice primárně sleduje provedení opatření, která pro účely boje proti praní špinavých peněz umožní orgánům veřejné moci a některým dalším osobám zjistit identitu skutečných vlastníků svěřenských fondů (srov. vymezení skutečného majitele ve stávajícím znění § 4 odst. 4 citovaného zákona). V tomto ohledu se výslovně požaduje, aby bylo možné identifikovat osobu zakladatele, svěřenského správce, protektora, obmyšleného, popřípadě jakékoliv jiné osoby, která může v konečném důsledku vykonávat kontrolu nad svěřenským fondem (čl. 30 návrhu směrnice).

Evidence svěřenských fondů může mít nicméně také soukromoprávní motivace, které spočívají v ochraně věřitelů a obmyšlených.

Instituty relativní neúčinnosti nebo solidární odpovědnosti svěřenského správce, zakladatele nebo obmyšlených za činy sledující úmyslné poškození zakladatelových věřitelů nebo svěřenského fondu (§ 1467 ObčZ) se bez možnosti dozvědět se o takových činech a identitě zúčastněných osob stávají iluzorními. Jistě lze oprávněně namítnout, že toto riziko může hrozit i u jiných případů zkracujícího jednání, které se může realizovat smluvní cestou. Nikoho přitom jen z toho důvodu nenapadne, aby inicioval například zavedení evidence všech existujících smluv nebo majetku. V případě svěřenských fondů je však požadavek na jejich evidenci odůvodněn ještě dalšími specifiky. Svěřenský fond je obligací s věcněprávními účinky. Na základě zákona lze smluvním ujednáním nebo pořízením pro případ smrti vytvořit oddělené a nezávislé vlastnictví vyčleněného majetku. Bez náležité publicity se nicméně tato vlastnost nemůže účinně prosadit ve vztahu k věcem, které nejsou předmětem evidence ve veřejném seznamu.

Při úvahách nad variantami možných forem evidence svěřenských fondů se ministerstvo nakonec přiklonilo k využití stávající infrastruktury, kterou nabízejí veřejné rejstříky, což mimo jiné umožní docílit nezanedbatelných úspor. Zvažovány byly i další možnosti, mezi nimi kupříkladu vybudování zcela nové evidence obdobné evidenci smluv o manželském majetkovém režimu, která je vedena Notářskou komorou České republiky. Rovněž v rámci připomínkového řízení se objevovaly požadavky na zavedení evidence bez soukromoprávních důsledků, zejména pro daňové účely. Nakonec se však prosadilo přesvědčení, že i v rámci stávajícího systému veřejných rejstříků lze vybudovat evidenci, která naplní všechny uvedené veřejnoprávní i soukromoprávní účely, aniž by přitom deformovala právní podstatu svěřenských fondů a ubrala institutu cokoliv na jeho atraktivitě, alespoň pokud jde o přitažlivost pro účely legitimní.

Nutno podtrhnout, že charakteristika evidence jako veřejné je na místě pouze částečně. V návaznosti na výsledky připomínkového řízení dospělo ministerstvo k závěru, že v zájmu zajištění věrohodnosti údajů o vzniku svěřenského fondu a dne tohoto vzniku bude vhodné v případě svěřenských fondů zřízených mezi živými ponechat princip konstitutivního zápisu do evidence. Zároveň však přistoupilo k řadě ústupků, které mají spočívat například v tom, že po zápisu svěřenského fondu do evidence dojde k automatickému znepřístupnění údajů o zakladateli, obmyšleném, další osobě vykonávající dohled nad správou svěřenského fondu, jakož i některých údajů o svěřenském správci. Veřejně přístupnými zůstanou pouze údaje o jméně svěřenského správce a jeho doručovací adrese. Přístup ke všem údajům by měly mít pro specifické účely vypočtené orgány veřejné moci a ten, kdo na tom osvědčí právní zájem. Navrhovaná úprava tak má zůstat vstřícná ke všem představitelným podobám svěřenských fondů (včetně např. svěřenskému fondu rodinného typu).

***

O osudu případné rozsáhlejší novelizace zákoníku, která by navázala na předkládanou malou novelu a adekvátně reagovala na zmíněné další novelizační podněty, ani o jejím eventuálním harmonogramu dosud nebylo rozhodnuto.

I největší odpůrci prodloužení doby, na niž lze svéprávnost nejdéle omezit, byli v průběhu připomínkového řízení ochotni připustit, že není za nynějšího stavu v silách české justice stihnout v tříleté lhůtě od účinnosti zákoníku s potřebnou pečlivostí přezkoumat případy všech osob, které byly podle dřívější úpravy zbaveny nebo omezeny na způsobilosti k právním úkonům.

Vůči návrhu na znovuzavedení předkupního práva ke spoluvlastnickému podílu bylo v připomínkovém řízení namítáno, že jde o „návrat k hodnotám našeho zákonodárství 50. let“, popřípadě o institut používaný jen k „řešení následků americké občanské války v 19. století a nyní jen v některých kantonech ve Švýcarské konfederaci pro rodinné podniky a farmy.“

Instituty relativní neúčinnosti nebo solidární odpovědnosti svěřenského správce, zakladatele nebo obmyšlených za činy sledující úmyslné poškození zakladatelových věřitelů nebo svěřenského fondu (§ 1467 ObčZ) se bez možnosti dozvědět se o takových činech a identitě zúčastněných osob stávají iluzorními.

O autorovi

PETR ČECH, JAKUB SOSNA , PORADCE PRVNÍHO NÁMĚSTKA MINISTRYNĚ SPRAVEDLNOSTI VEDOUCÍ ODDĚLENÍ CIVILNÍHO PRÁVA HMOTNÉHO, LEGISLATIVNÍ ODBOR MINISTERSTVA SPRAVEDLNOSTI

Převzaté texty nevyjadřují názor Ministerstva spravedlnosti ČR.