(Michal Matejka, Euro, 3.6.2013) Ani nový občanský zákoník však nepomůže těm, kdo chtějí po roce a půl intenzivního používání reklamovat prošlapanou obuv.

V poslední době se v médiích objevují informace, že s novým občanským zákoníkem (od 1. ledna 2014) skončí dosavadní dvouletá záruční doba při prodeji zboží. Objevují se též názory, že novou právní úpravou dojde k podstatnému zhoršení pozice spotřebitele při reklamacích vadného zboží. Jak už to tak ve světě práva bývá, tato tvrzení jsou pravdivá jen zčásti.

Reklamace zboží je sice vymezena jinými slovy, právo na ni ale nezaniká. Postavení spotřebitele se proto téměř jistě nezhorší.

Dosavadní zákon říká, že prodávající odpovídá spotřebiteli za vady, které se projeví v záruční době. Nový občanský zákoník v této souvislosti slovo „záruka“ skutečně nezmiňuje. Jeho použití je nově vyhrazeno jen pro případy, kdy prodávající poskytuje záruku nad rámec daný zákonem. Stanoví však jasně, že kupující má právo reklamovat vady, které se „vyskytnou“ do dvou let od převzetí zboží. Z této formulace je zřejmé, že prodávající odpovídá kupujícímu za vady prodaného zboží bez ohledu na to, zda tyto vady existovaly již v okamžiku převzetí zboží, nebo se vyskytly až během oné dvouleté lhůty.

V prvních verzích návrhu nového občanského zákoníku bylo totiž skutečně uvedeno, že vada musí existovat již při koupi. Spotřebitelské organizace však tento návrh neschvalovaly a na základě jejich připomínek byl změněn. K žádosti o reklamaci tak postačuje, když se vada „vyskytne“ do dvou let od zakoupení zboží. Obavy zaznívající v některých médiích, že kupující bude muset složitě prokazovat, jestli vada existovala již při koupi, tak nejsou namístě. Muselo by totiž jít o jinou formulaci (například že vada, která existovala při převzetí, se „projeví“ až v dvouleté lhůtě). Odpovědnost jako záruka Je tedy patrné, že právo spotřebitele na reklamaci je v novém občanském zákoníku vymezeno jinými slovy, jeho podstata se ale nemění. Namísto dvouleté „zákonné záruky“ máme nyní dvouletou „zákonnou odpovědnost“ prodávajícího za vady, které se v této době vyskytnou. Podobně jako doposud bude i nadále platit, že odpovědnosti se prodávající nemůže zprostit jednostranným prohlášením ani uzavřenou dohodou.

Samozřejmě i toto právo má určité hranice, které jsou však víceméně shodné s dosavadní úpravou. Dvouletá odpovědnost prodávajícího za vady se například nevztahuje na opotřebení věci jejím obvyklým užíváním. Ani nový občanský zákoník tak nepomůže třeba těm, kdo chtějí po roce a půl intenzivního používání reklamovat prošlapanou obuv. Stejně tak se tato odpovědnost za vady netýká použitých věcí v rozsahu, v jakém jsou již při koupi opotřebeny, a věcí, u nichž to vylučuje jejich povaha (např. ty, které se rychle kazí nebo se užíváním spotřebovávají).

Odpovědnost se také nebude vztahovat na vady, na které byla při koupi poskytnuta sleva. Ani zde tedy nečeká spotřebitele oproti současné právní úpravě žádné nepříjemné překvapení. Často se objevuje i názor, že v novém občanském zákoníku dochází k podstatným změnám nároků, kterých se spotřebitel může při reklamaci domáhat. I zde ale platí, že zákon, byť jinými slovy, dospívá k obdobnému výsledku. Stejně jako v dosavadní právní úpravě má kupující u odstranitelných vad právo v první řadě na opravu vadného zboží. Není-li to vzhledem k povaze vady nepřiměřené, může požadovat místo opravy výměnu zboží. Pokud je vada jen na součásti zboží, může spotřebitel nově požadovat výměnu jen této součásti.

Dosud se také objevovaly pochybnosti, zda výměna musí být za nové zboží, nebo zda postačí výměna za stejně opotřebené zboží.

Nově musí jít pouze o nové zboží. Nelze-li provést opravu či výměnu, má kupující právo od smlouvy odstoupit a požadovat peníze zpět. Postavení spotřebitele je posíleno také tím, že má vždy právo žádat místo opravy či výměny věci přiměřenou slevu z kupní ceny. To se může hodit třeba v případě, kdy je spotřebitel schopen provést opravu sám nebo s pomocí jiné osoby, aniž by musel čekat na vyřízení reklamace v zákonné lhůtě 30 dnů. Sleva z kupní ceny mu pak může pokrýt náklady spojené s takovou opravou. Dále má kupující možnost žádat přiměřenou slevu z kupní ceny v případě, že mu prodávající nemůže dodat nové zboží bez vad, vyměnit ho či opravit, jakož i v případě, že prodávající nezjedná nápravu v přiměřené době nebo že by zjednání nápravy spotřebiteli působilo značné obtíže.

rEstart záruČnÍ dOBY Další z mýtů, které novou úpravu odpovědnosti za vady zboží provázejí, je údajné zrušení restartu záruční doby, když je vadné zboží vyměněno za nové. Ani v tomto případě taková obava neodpovídá realitě. Na rozdíl od dosavadního to sice není v novém občanském zákoníku uvedeno výslovně, nicméně tento závěr vyplývá z povahy věci – výměnou vadného zboží za nové dojde k převzetí nové věci, na kterou se opět vztahuje dvouletá zákonná odpovědnost prodávajícího za vady.

Závěrem je třeba dodat, že účelem nového občanského zákoníku bezesporu není zhoršit postavení spotřebitelů při reklamacích spotřebního zboží. Připomenout lze též základní zásadu spotřebitelského práva, že při možnosti různých výkladů je třeba přijmout ten, který je pro spotřebitele příznivější. Touto optikou je tedy nutno nahlížet i na nové formulace ohledně spotřebitelského práva a hledat v nich především kontinuitu, a nikoli diskontinuitu s dosavadní právní úpravou. Zavádějící zprávy v médiích vzbuzují u spotřebitelů zcela zbytečné obavy, které v žádném případě nejsou namístě.

Autor je advokátem v AK Baker & McKenzie

Zdroj: Euro

Převzaté texty nevyjadřují názor Ministerstva spravedlnosti ČR.