Převzaté texty nevyjadřují názor ministerstva spravedlnosti ČR.

Související články k věcným právům

Informační brožura

Zde si můžete stáhnout informační brožuru k věcným právům, kterou vydalo Ministerstvo spravedlnosti ČR:

 Brožura k věcným právům ke stažení (791 kB, Adobe Acrobat dokument)

Začlenění instituce správy cizího majetku do občanského zákoníku

Zcela nový institut v občanském zákoníku představuje správa cizího majetku (trust). Tvůrci zákona se při přípravě těchto partií zákona nechali širokou měrou inspirovat zejména úpravou obsaženou v občanském zákoníku Quebecu.

Vymezení správy cizího majetku je provedeno v ustanovení § 1400, podle něhož „Každý, komu je svěřena správa majetku, který mu nepatří, ve prospěch někoho jiného (beneficienta), je správcem cizího majetku“.

Nový zákoník rozlišuje dvojí správu cizího majetku: prostou a plnou. Při prosté správě je povinností správce pečovat o  zachování podstaty a účelu majetku. Při plné správě vzniká správci širší oprávnění – správce může se spravovaným majetkem učinit vše, co je potřebné k jeho zachování, zhodnocení nebo rozmnožení.

NOZ podrobně upravuje pravidla správy, zejména potom povinnosti správce vůči beneficientovi a povinnosti správce a beneficienta vůči třetím osobám. Řešena je rovněž problematika společné správy (situace, kdy existuje pluralita správců), skončení správy a jejího vyúčtování.

Svěřenský fond

Samostatný oddíl v úpravě správy cizího majetku je věnován svěřenskému fondu. Podstata svěřenského fondu spočívá v tom, že jeho zakladatel vyčlení ze  svého majetku určitou část a svěří ji správci, který majetek spravuje ve prospěch určité osoby (obmyšleného) či za konkrétním (např.  charitativním) účelem.

Základním znakem tohoto institutu je, že vyčleněný majetek přestává být vlastnictvím zakladatele, stává se samostatnou množinou, která není ani vlastnictvím správce, ani obmyšleného. Vyčleněný majetek nemá tudíž žádného vlastníka.

Správce je však oprávněn ke svěřenému majetku vykonávat práva, která přísluší vlastníkovi. Skutečnost, že správce nenabývá svěřený majetek do vlastnictví, je důležitá z toho důvodu, že nemůže být použit na úhradu dluhů správce v případě jeho insolvence. Již založený svěřenský fond může být v průběhu jeho trvání dále doplňován – i jinými osobami.

Zákoník dále podrobně upravuje vznik, změny a zánik svěřenského fondu, jakož i pravidla jeho správy a dohledu nad touto správou. 

Novinky v zástavním a zadržovacím právu

Zástavní právo

Dalším z věcných práv, která může mít jedna osoba vůči cizímu majetku, je zástavní právo. Jeho funkcí je zajištění dluhu, tj. toho, že dlužník dostojí své povinnosti, kterou má vůči věřiteli.

Zástavní právo se od dalších zajišťovacích prostředků odlišuje v tom, že má věcnou povahu, tzn. zásadně následuje právní osud zajištěné věci (zástavy), což je současně jeho hlavní výhodou.

Současný OZ hovoří o zajištění pohledávky, jinde o zajištění splnění povinnosti či závazku, obchodní zákoník taktéž není v názvosloví jednotný. První změnou NOZ je právě již samotná terminologie, kterou NOZ sjednocuje a hovoří zásadně o zajištění dluhu.

Poskytnutím zástavy dává zástavce věřiteli záruku za splnění povinnosti dlužníka. Pokud dlužník svůj dluh řádně a včas nesplní, může se věřitel uspokojit z výtěžku prodeje zástavy.

Zástavce je nejčastěji současně vlastníkem věci (pohledávky či jiné majetkové hodnoty), kterou poskytuje jako zástavu. Je tedy i osobou, kterou postihne výkon zástavního práva, neboť musí strpět případný prodej „svého“ majetku.

Vlastníka zástavy označuje NOZ jako zástavního dlužníka. Pokud zástavce zastaví cizí věc (§1343 a 1344), je zástavním dlužníkem vlastník zástavy.

Zástavním právem lze zajistit dluh peněžitý i nepeněžitý. Rozsah zajištění nepeněžitého dluhu se nemusí nutně řídit výší obvyklé ceny v době vzniku zástavního práva, jak předpokládá současný OZ, ale záleží na ujednání stran, jak rozsah vymezí. Výše zajištěného dluhu ale musí být nějakým způsobem určitelná.

Zástavou (tedy tím, co dluh zajišťuje) může být každá věc či jiná majetková hodnota, s níž lze obchodovat. NOZ výslovně a mnohem podrobněji upravuje zastavení pohledávky, podílu v korporaci, cenného papíru i účtu vlastníka zaknihovaných cenných papírů.

Zástavní právo lze zřídit i k věci, která dosud není majetkem zástavního dlužníka – např. ještě vůbec neexistuje (má být teprve vytvořena), nebo je zatím majetkem cizí osoby. Zástavní právo vznikne až v momentě, kdy se zástavní dlužník stane vlastníkem věci. To však nebrání tomu, aby bylo „budoucí zástavní právo“ zapsáno již předem do veřejného seznamu či do rejstříku zástav (§1310, 1341), pokud s tím dosavadní vlastník souhlasí.   

Novinkou NOZ je úprava zastavení cizí věci v zastavárenském závodu. Protože často dochází k tomu, že jsou zastavovány věci ztracené či ukradené, upravuje § 1344 NOZ tyto případy zvlášť. Důvodem je zvýšená ochrana skutečného vlastníka věci, který může požadovat po zastavárenském závodu její vydání. Musí ale prokázat, že dotčenou věc sám nesvěřil jiné osobě, a že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.

Vznik zástavního práva

Zástavní právo se zřizuje nejčastěji smlouvou. Nově je písemná forma vyžadována pouze pokud to zákon výslovně stanoví (např. pokud zastavená movitá věc není odevzdána zástavnímu věřiteli či třetí osobě, či v případě nemovitostí (§560). Je-li podmínkou vzniku zástavního práva jeho zápis do rejstříku zástav (§1319), musí mít zástavní smlouva formu veřejné listiny (§3026).

Samotná smlouva zpravidla ke vzniku zástavního práva nestačí, pro určité případy NOZ stanoví ještě dodatečné podmínky (např. zápis do příslušného seznamu, u movitých věcí jejich odevzdání zástavnímu věřiteli či třetí osobě, aby ji opatrovala, nebo označení, že věc je zastavena).

Pokud je zástavou závod (či jiná hromadná věc) či nemovitost evidovaná ve veřejném seznamu, je pro vznik zástavního práva nutný zápis do rejstříku zástav. Podmínku zápisu do tohoto rejstříku si mohou strany v zástavní smlouvě ujednat i v případech, kdy to zákon nevyžaduje.

Méně zakázaných ujednání v zástavní smlouvě

Vedoucí linkou NOZ je posílení důrazu na svobodnou vůli jednotlivce. To se projevuje především v závazkovém právu, kdy je stranám ponechána větší míra volnosti při uzavírání smluv, tvorbě jejich obsahu a prosazování svých práv.

Svobodná vůle ale v určitých případech musí ustoupit, to platí např. tehdy, když hrozí nebezpečí, že některé osoby zneužijí svého silnějšího postavení na úkor jiných. I při sjednávání zástavní smlouvy jsou proto strany omezeny. V porovnání se současným OZ však NOZ stranám přesto poskytuje větší míru volnosti.

Přehled smluvních ujednání, která jsou ve stanovených případech zakázána:

Práva a povinnosti

Novinkou oproti současnému OZ je zakotvení přímého nároku zástavního věřitele na pojistné plnění v těch případech, kdy byla zástava pojištěna. Zástavní věřitel může pojistné plnění zadržet a uspokojit z něj svou pohledávku za dlužníkem, pokud nebude řádně a včas splněna. Tento nárok mohou strany v zástavní smlouvě vyloučit.                  

Výkon zástavního práva

Pokud dojde k tomu, že dlužník svůj dluh řádně a včas nesplní, má věřitel právo uspokojit svou pohledávku výkonem zástavního práva. Ten zásadně spočívá ve zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě či prodejem zástavy dle zvláštního zákona.

Strany se však v zástavní smlouvě (či jejím dodatku) mohou dohodnout i jinak.

Největší novinkou je možnost ujednání, dle něhož si věřitel může zástavu ponechat – a to buď za libovolnou, či určenou cenu (§1315). Taková odchylná ujednání vyžadují vždy písemnou formu (§1359).

Pokud si strany ujednaly, že zástava bude zpeněžena jinak než ve veřejné dražbě či dle zvláštního zákona, musí věřitel při prodeji postupovat s odbornou péčí, nejen v zájmu svém, ale i v zájmu zástavního dlužníka.

Věřitel je povinen usilovat o to, aby zástavu prodal za cenu, které je možno docílit při prodeji srovnatelné věci, za srovnatelných okolností, na daném místě a v daném čase. Pokud tuto povinnost poruší, nemá to však vliv na práva třetích osob, která nabyly v dobré víře. To znamená, že nabyvatel věci nenese důsledky toho, že věc koupil za nižší cenu. Zástavní dlužník může ale po věřiteli požadovat náhradu škody, která mu tím vznikla.

 Zánik zástavního práva

NOZ upravuje zánik zástavního práva podrobněji než současný OZ. Výslovně řeší např. situaci, kdy dojde k převodu zástavy na jinou osobu, která byla v dobré víře, že na věci žádné zástavní právo nevázne.

V takovém případě dojde k zániku zástavního práva, neboť pokud se nabyvatel nemohl o existenci zástavního právo dozvědět z veřejného seznamu či přímo z rejstříku zástav, je třeba jeho dobrou víru chránit. Pokud je ale zástavní právo v některém z těchto seznamů vedeno, nemůže se nabyvatel dovolávat toho, že o něm nevěděl.

Zánikem zastavené věci zástavní právo zásadně končí. Často ale nemusí dojít k úplnému zániku, nýbrž např. k přeměně věci, jejímu rozdělení nebo spojení s jinou věcí. I pro tyto případy má NOZ zvláštní úpravu (§ 1349 – 1352).

Ze zastaveného materiálu (dřevo, kámen) byla vytvořena socha. Zástavní právo nezaniká, ale jeho předmětem je nově vytvořená socha.

Uvolněná zástava

Novinkou NOZ je možnost využití tzv. uvolněné zástavy v těch případech, kdy je zastavena věc evidovaná ve veřejném seznamu. Podstata uvolněné zástavy spočívá v tom, že při zániku zástavního práva, může být bez nutnosti jeho předchozího výmazu k téže věci zapsáno zástavní právo pro jiný dluh. Ve veřejném seznamu tudíž nedojde k výmazu a novému zápisu zástavního práva, ale pouze ke změně údaje o zajištěném dluhu. Podmínkou je, že nedojde k navýšení rozsahu zajištění. Výhodou takového řešení je, že nově zapsaný zástavní věřitel vstupuje do pořadí, které měl věřitel předchozí.

Záměna zástavního práva

NOZ nově umožňuje, aby bylo u věcí evidovaných ve veřejném seznamu zachováno pořadí zástavního práva jednoho věřitele pro věřitele jiného dluhu. Vznik nového zástavního práva je však podmíněn tím, že původní zástavní právo zanikne nejpozději do jednoho roku od zápisu nového zástavního práva.

Zadržovací právo

V NOZ převážně vychází z úpravy zadržovacího práva v současném OZ. Mění pouze následující:

Zadržovací právo lze zásadně uplatnit jen pro zajištění již splatného dluhu. Pokud ale hrozí, že dlužník svůj dluh nesplní, protože není schopen splácet ani své ostatní dluhy, může věřitel věc zadržet i před okamžikem splatnosti dluhu. NOZ nově umožňuje zadržet věci pro zajištění dosud nesplatného dluhu i v těchto případech:

• Dlužník měl dluh zajistit, ale neučinil tak.

• Dlužník prohlásil, že dluh nesplní.

Dle OZ zadržovací právo zaniká v důsledku zániku zajištěného dluhu nebo proto, že zanikla zadržená věc. Další možností dlužníka je dát věřiteli jinou jistotu, že dluh splní. Dle NOZ musí být jistota dostatečná a je možné, aby ji poskytla i jiná osoba než dlužník.

Dále NOZ nově počítá se zánikem zadržovacího práva za situace, kdy se věřitel zadržovacího práva sám vzdá – ať už jednostranně, nebo na základě dohody s dlužníkem. 

Podrobnější úprava věcných břemen

Věcná břemena slouží k tomu, aby oprávněný mohl využít určitou část užitné hodnoty cizí věci. Pro vlastníka to znamená, že je naopak povinen něco dát, konat, trpět, nebo se něčeho zdržet.

Podle obsahu povinnosti rozlišuje NOZ služebnosti a reálná břemena, což je oproti současnému OZ novinkou.

Služebnosti

Od reálného břemene se služebnost odlišuje právě pasivitou vlastníka věci, který je na základě služebnosti povinen:

• Ve prospěch oprávněné osoby (určené buď konkrétně, či prostřednictvím věci, které služebnost svědčí) něco trpět (Vlastník umožní jiné osobě, aby přecházela přes jeho pozemek nebo na něm čerpala vodu), nebo
• zdržet se činnosti, kterou by jinak jako vlastník mohl vykonávat (Vlastník se zaváže k tomu, že svou stavbu nebude zvyšovat, aby nezastínila sousedovi jeho výhled do krajiny).

NOZ na rozdíl od současné právní úpravy umožňuje, aby vlastník, který má více pozemků, zatížil jeden z nich ve prospěch toho druhého. Takové řešení může být praktické pro ten případ, kdy se rozhodne jeden z pozemků převést na jinou osobu, neboť si tak ušetří možné obtíže při vyjednávání s budoucím vlastníkem. Možnost zřídit služebnost ke své nemovitosti se označuje jako tzv. „vlastníkova služebnost“.

Druhy služebností

Protože škála možných služebností je velmi široká, vymezuje NOZ (§1267 a násl.) pouze některé druhy služebností. Pokud tedy v praxi vznikne potřeba zřídit služebnost, na kterou zákon nepamatuje, stranám v tom nic nebrání. Úprava se věnuje zvláštnostem každé z nich, které považuje za užitečné v zákoně vymezit pro ten případ, že se strany nerozhodnou pro odlišná – jim více vyhovující – pravidla. NOZ se věnuje např. těmto druhům služebností:

• Pozemkové služebnosti
• Osobní služebnosti
• Služebnost inženýrské sítě
• Užívací právo
• Opora cizí stavby
• Požívací právo
• Právo na svod dešťové vody
• Služebnost bytu
• Služebnost stezky, průhonu a cesty
• Právo pastvy

Reálná břemena

Stávající občanský zákoník reálná břemena zvlášť neupravuje, to však není správné, neboť oproti služebnostem vykazují určité rozdílné znaky. Stejně jako další evropské státy jde proto NOZ cestou speciální úpravy s podpůrnou aplikací ustanovení o služebnostech.

Reálná břemena se vyznačují tím, že zavazují vlastníka služebné věci k tomu, aby ve prospěch jiné osoby něco aktivně konal, poskytoval jí nějaký užitek (např. jí poskytoval část úrody, která se urodila na jeho pozemku). Tímto se tedy odlišují od služebností.

Reálným břemenem může být zatížena pouze věc evidovaná ve veřejném seznamu. Typické je pro ně dále to, že je lze zřídit buď na určitý časový úsek, nebo s možností vlastníka zatížené věci se z břemene vykoupit (§ 1304).

Nebude-li povinnost z reálného břemene splněna, má oprávněný namísto toho nárok na peněžitou náhradu, pro níž může vést výkon rozhodnutí (resp. exekuci) na nemovitou věc, která je reálným břemenem zatížena.

Zavedení práva stavby do občanského práva

Jednou z největších novinek NOZ oproti současnému OZ je znovuzavedení práva stavby do českého občanského práva (§1240 a násl.).

Důvodem je právě pravidlo, že stavba je součástí pozemku, nemůže mít tudíž rozdílného vlastníka. Pokud však vlastník po určitou dobu nemá v úmyslu na svém pozemku stavět, může pozemek dočasně přenechat jiné osobě, které tam stavět umožní.

Právo stavby má na našem území historickou tradici, kterou odráželo i zakotvení tohoto institutu v právních předpisech. Po tom, co v roce 1950 došlo ke značnému zestručnění úpravy v občanském zákoníku, se jej tvůrci stávajícího občanského zákoníku rozhodli opominout zcela.Od roku 1964 český právní řád právo stavby tudíž vůbec neobsahuje.

Nový občanský zákoník se k zakotvení práva stavby opět navrací, neboť se jedná v praxi o velmi přínosný prostředek. To ostatně potvrzují i zahraniční právní řády, kde právo stavby není žádnou novinkou (např. Nizozemsko, Rakousko, Německo či Švýcarsko).

Podstata tohoto práva spočívá v tom, že jako věcné právo zatěžuje cizí pozemek tím způsobem, že osoba, jíž toto právo přísluší (stavebník), je oprávněna mít na tomto pozemku (popřípadě pod pozemkem) stavbu.

Právo stavby zahrnuje jednak možnost vybudovat stavbu novou, ale může spočívat i v oprávnění převzít již existující stavbu, což je užitečné zejména za účelem její opravy či modernizace.

Právo stavby bude možné zřídit jako právo dočasné, s maximální délkou trvání 99 let. 

Stavba jako součást pozemku

Klasická a v převážné většinou zahraničních právních řádů respektovaná zásada, podle níž stavby a další konstrukce pevně spjaté s pozemkem nejsou samostatnými věcmi, nýbrž tvoří součást pozemku jako věci hlavní, byla v československém právu nahrazena v roce 1950 zásadou právě opačnou. Podle ní pozemek a budova na něm umístěná jsou dvěma samostatnými věcmi v právním smyslu.

V důsledku uvedeného přístupu je možné, aby vlastník stavby zároveň nebyl vlastníkem pozemku, na němž se stavba nachází, což s sebou přináší celou řadu těžkostí. Praxe musí zejména řešit vzájemné vztahy mezi vlastníkem pozemku a stavby na něm umístěné (např. tehdy, pokud vlastník pozemku brání vlastníkovi stavby v přístupu k ní).

NOZ se vrací k tradičnímu a velmi potřebnému řešení ve svém § 506 odst. 1, kde se říká, že: „Součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen "stavba") s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech“.

Přechodná ustanovení

Pro stavby, které ke dni účinnosti nového občanského zákoníku již existují, se uplatní přechodná ustanovení, která rozlišují následující případy:

a) stavba i pozemek jsou ve vlastnictví jedné osoby:

Stavba se stane součástí pozemku. To znamená, že dnem účinnosti zákona se již nejedná o dvě samostatné věci, od tohoto okamžiku tudíž bude možno disponovat již jen pozemkem, přičemž všechny tyto dispozice se budou týkat i staveb na něm umístěných (výjimka bude platit pro tzv. dočasné stavby).

b) stavba a pozemek mají rozdílného vlastníka:

Stavba nepřechází automaticky do vlastnictví vlastníka pozemku! Ust. § 3056 NOZ zakládá vlastníkovi pozemku předkupní právo ke stavbě a stejně tak vlastníkovi stavby předkupní právo k pozemku (resp. příslušné části pozemku), na němž stavba stojí.

V praxi to znamená, že bude-li chtít kterýkoli z vlastníků disponovat svojí věcí (stavbou či pozemkem), bude mít povinnost nabídnout ji nejprve druhému vlastníkovi k odkoupení. Nebude-li předkupní právo oprávněným subjektem využito, zůstane zachováno a bude zatěžovat věc i nadále (bude tedy působit i vůči nabyvateli převáděného pozemku či stavby).

Pokud bude předkupní právo využito (vlastník pozemku koupí stavbu na něm umístěnou či vlastník stavby koupí pozemek, na němž stavba stojí), stane se stavba součástí pozemku jako v případě a). 

Bytové spoluvlastnictví

V současné době je bytové spoluvlastnictví upraveno v samostatném zákoně o vlastnictví bytů (zákoně č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony).

Nově je tato problematika začleněna přímo do NOZ. Právní úprava v NOZ se nebude dotýkat jednotek, které již vznikly podle zákona o vlastnictví bytů, pro ně bude platit dosavadní právní režim.

Bytové spoluvlastnictví je spoluvlastnictvím nemovité věci založené vlastnictvím jednotek. Bytové spoluvlastnictví může vzniknout, pokud je součástí nemovité věci dům alespoň se dvěma byty. Dům dle NOZ nebude (až na některé výjimky) samostatnou věcí, nýbrž součástí nemovité věci (pozemku nebo práva stavby).

Jednotka podle zákona o vlastnictví bytů zahrnuje:

• (pouze) byt jako vymezenou část domu

Jednotka dle NOZ zahrnuje:

• Byt jako prostorově oddělenou část domu +
• Podíl na společných částech nemovité věci

Společnými částmi jsou ty části nemovité věci, které mají sloužit vlastníkům jednotek společně (např. pozemek, na němž byl dům zřízen, hlavní konstrukce, ale i vedlejší stavba).

Převodem jednotky dojde nejen k  převodu bytu, ale zároveň i k převodu podílu na společných částech nemovité věci. Podle NOZ nebude možné převést pouze podíl na společných částech nemovité věci.

Společenství vlastníků jednotek

Společenství vlastníků je právnickou osobou. Členství v něm je odvozeno od  vlastnictví jednotky a zakládá se schválením stanov, které až na výjimky vyžadují formu veřejné listiny.

Nebylo-li společenství vlastníků založeno již dříve, založí je vlastníci jednotek v domě, kde je alespoň pět jednotek, z nichž alespoň tři jsou ve vlastnictví tří různých vlastníků, a to nejpozději po vzniku vlastnického práva k první převedené jednotce.

NOZ (§ 1199) umožňuje založení společenství vlastníků za účelem správy domu a pozemku i tehdy, je-li v domě méně než pět jednotek, musí s tím ale souhlasit všichni vlastníci jednotek.

Společenství vlastníků jednotek nově vzniká až dnem zápisu do veřejného rejstříku.

Možnost nabytí vlastnictví od neoprávněného – silnější ochrana dobré víry nabyvatele

Jedním z nejpalčivějších nedostatků současného občanského zákoníku (nemajícím v Evropě téměř obdoby) je nemožnost nabytí vlastnického práva od neoprávněného.

Vzhledem k tomu, že v každodenním životě nastávají situace, v nichž je třeba umožnit (jako výjimku z pravidla), aby se osoba nabývající určité právo, stala skutečným oprávněným z tohoto práva, a to i tehdy, pokud na ni právo převedla osoba, která k tomu nebyla legitimována.

Současný občanský zákoník nabytí (vlastnického) práva od neoprávněného (nevlastníka) v obecné rovině neumožňuje. Jedinou výjimku představuje existence § 486 občanského zákoníku připouštějící možnost nabytí vlastnického práva od neoprávněného dědice, jemuž bylo soudem dědictví potvrzeno. Další výjimkou – vztahující se však k nabytí zástavního, a nikoli vlastnického práva od nevlastníka – je ustanovení § 161 občanského zákoníku umožňující zastavení cizí movité věci.

Výrazným nedostatkem současné právní úpravy je, že v obchodním zákoníku je (rozdílně od zákoníku občanského) nabytí vlastnického práva od neoprávněného umožněno normou obsaženou v § 446 (byť jen v rámci úpravy kupní smlouvy).

Odlišný přístup k nabytí vlastnického práva od neoprávněného ve dvou základních zákonech soukromého práva vyvolává úvahy o porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v němž je stanoveno, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

Pokud v současné době někdo koupí věc od osoby, která není jejím vlastníkem, nenabude kupující k věci vlastnické právo, nýbrž se stane jen jejím držitelem – a to buď oprávněným (v terminologii NOZ poctivým) – pokud byl v dobré víře, že kupuje od vlastníka, nebo neoprávněným (nepoctivým) – pokud v dobré víře nebyl. Převede-li tento první kupující věc na další osobu (druhého kupujícího) a tato osoba dál na třetí atd., nestává se nikdo z těchto dalších kupujících vlastníkem převáděné věci, neboť své právo odvozují od osoby, která vlastníkem není. Důsledkem je, že skutečný vlastník může kteréhokoli z kupujících žalovat na vydání věci. Tímto způsobem lze narušit i několik v minulosti vzniklých právních vztahů, čímž dochází ke značnému oslabení právní jistoty.

Věci evidované ve veřejném seznamu

Tento stav vyvolává značné problémy zejména v případě převodu nemovitých věcí evidovaných v katastru nemovitostí, neboť zde dochází ke značnému střetu ochrany dobré víry nabyvatele, který spoléhal ve správnost zápisu v katastru nemovitostí.

Pokud někdo jedná v důvěře v pravdivost a úplnost zápisů ve veřejném seznamu, musí právní řád jeho dobrou víru chránit. Osoby, jimž dobrá víra svědčí, totiž nenesou žádný díl odpovědnosti za důvody pro odstoupení ani neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci.

Pokud by bylo upřednostněno vlastnické právo původního vlastníka, mohl by rozvrátit i celý řetězec následných smluv. Tím by došlo k zásadnímu zásahu do právní jistoty kupujících, což je v rozporu se základními principy spravedlnosti.

Nový občanský zákoník proto dobrou víru nabyvatele chrání. Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav tomu, kdo věcné právo nabyl za úplatu od osoby, kterou na základě zápisu ve veřejném seznamu považoval za osobu k tomu oprávněnou (§ 984).

Ochrana dobré víry nabyvatele v NOZ ale není neomezená. Jejím cílem je, aby vlastníci dbali svých práv, tj. i sledovali, jestli ve veřejné evidenci nefiguruje namísto nich jiná – k tomu neoprávněná osoba.

Pokud se např. skutečný vlastník věci dozví, že zápis v evidenci neodpovídá skutečnosti, může požadovat odstranění nesouladu a zápis tzv. poznámky spornosti (§ 985 a 986 NOZ). Musí však prokázat, že se již domáhá svých práv u příslušného orgánu (zpravidla u soudu). Pokud se dotčená osoba neobrátí na soud do dvou měsíců, bude poznámka spornosti vymazána.

Poznámka spornosti má plnit upozorňující funkci ve vztahu k případným nabyvatelům věci, jíž se zápis týká. Jestliže má tedy někdo zájem o koupi věci, u níž ve veřejném seznamu taková poznámka figuruje, měl by zpozornět. Později se totiž nebude moci odvolávat na to, že doufal v oprávněnost osoby věc převést.

Věci, které veřejně evidovány nejsou

Ten, kdo získal věc od osoby, která sice nebyla oprávněna vlastnické právo převést, ale nabyvatel byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že k tomu oprávněna je, se přesto stane vlastníkem. Dobrá víra nabyvatele se předpokládá (ten ji nemusí prokazovat).

NOZ tímto odstraňuje současný nepoměr mezi nabýváním v režimu občanského a obchodního zákoníku (§446 ObchZ), který je ostře kritizován. Toto ustanovení se ale použije jen při způsobech nabytí vyjmenovaných v §1109, nejčastěji se bude jednat o tyto případy:

• Nabytí ve veřejné dražbě.
• Od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku.
• Za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil (např. mu ji půjčil).

V případech, na které se § 1109 nepoužije, se uplatní § 1111, dle něhož nabude vlastnické právo pouze ten, kdo jednal v dobré víře, že převodce může vlastnické právo k věci převést. Svou dobrou víru však musí v případě sporu sám prokázat. Pokud ale vlastník svou věc ztratil, nebo mu byla odňata činem povahy úmyslného trestného činu (tzn. zejména krádeží), může se dožadovat jejího vydání i proti osobě, která věc nabyla v dobré víře.

Obchodování s použitým zbožím

Získal-li někdo za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který s takovými věcmi obchoduje (tj. např. v autobazaru či zastavárně), vlastnické právo k věci nenabude, a to přestože byl v dobré víře. Pokud skutečný vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu byla odcizena, může se ve lhůtě 3 let od tohoto okamžiku domáhat vydání věci po nabyvateli. Zde je tedy dobrá víra nabyvatele prolomena ve prospěch práv skutečného vlastníka (§ 1110).

Zdůraznění role veřejných seznamů

Neznalost zápisu neomlouvá!

Pro právní úpravu věcných práv je významná jejich evidence ve veřejných seznamech. Těmi NOZ rozumí všechny ty, do kterých může každý volně nahlížet (např. katastr nemovitostí, patentový rejstřík, rejstřík průmyslových vzorů).

Pokud je určitá právní skutečnost v takovém seznamu zapsána, nemůže se nikdo dovolávat její neznalosti. Tím evidence umožňuje prosazení absolutního účinku věcných práv. Má-li totiž určité právo působit i proti dalším osobám, musí mít možnost se o právu dozvědět. Veřejné seznamy jsou tím nejlepším nástrojem pro zajištění publicity věcných práv.

Hlavním účelem veřejných seznamů není pouze centrální evidence zapisovaných údajů, ale jejich úloha spočívá i v upevnění právní jistoty společnosti. K tomu je třeba, aby byla chráněna dobrá víra osob v to, že co je ve veřejném seznamu psáno, je také dáno. A naopak – co v seznamu schází, že ani ve skutečnosti není.

Ustanovení § 980 odst. 2 zakotvuje vyvratitelnou domněnku, že právo zapsané ve veřejném seznamu bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem a naopak, pokud bylo vymazáno, má se za to, že ani ve skutečnosti neexistuje.

Ochrana nabyvatele je tudíž posílena tím, že údaje zapsané ve veřejném seznamu jsou považovány za přesné a spolehlivé, pokud není prokázán opak.

Pokud se někdo s údaji zapsanými ve veřejném seznamu vůbec neseznámil, nemůže se dovolávat své neznalosti (§980 odst. 1 NOZ).

Kupující se například nemůže domáhat práv z odpovědnosti za vady nemovitosti, kterou koupil od prodávajícího z důvodu existence zástavního práva (hypotéky) k této věci, neboť měl možnost se o zápisu dozvědět při nahlédnutí do katastru nemovitostí.