Změny v nabývání vlastnického práva

Přivlastnění věci opuštěné a nález věci ztracené či skryté

NOZ se v mnohem větší míře věnuje problematice nálezu věcí ztracených, skrytých či opuštěných. Opouští stávající řešení OZ, dle něhož vlastnické právo k takovým věcem nabývá obec (vyjma nemovitostí), neboť OZ zcela opomíjí postavení nálezce.

Oproti dnešní úpravě je v NOZ navíc prodloužena lhůta pro nabytí vlastnického práva na 3 roky (§ 1057). Tím NOZ odstraňuje neopodstatněný rozdíl ve vztahu k vydržení vlastnického práva, který byl terčem kritiky. Pro nemovité věci platí lhůta 10 let, po jejím uplynutí nabývá vlastnické právo stát.

Zvláštní režim platí pro nalezená zvířata: Nálezce k nim nabude vlastnické právo již po uplynutí dvou měsíců, během nichž se o zvíře nikdo nepřihlásil. Pokud nálezce o zvíře nemá zájem, může je obec svěřit provozovateli útulku pro zvířata. Pokud se po uplynutí 4 měsíců o zvíře nikdo nepřihlásí, může provozovatel útulku se zvířetem volně nakládat (§ 1059).

Vydržení

Pokud osoba, která není vlastníkem, vykonává právo k věci po stanovenou dobu, dojde k vydržení práva. Jak vyplývá již ze samotného názvu tohoto institutu, může vydržet pouze ten, kdo drží, tj. fakticky ovládá určitou věc, počíná si jako vlastník, nebo osoba, která má k věci jiné právo.

Vydržením se mění faktický stav (držba) na stav právní, neboť po uplynutí stanovené doby a při splnění dalších podmínek se z držitele stává vlastník.

Vydržením dochází nejčastěji k nabytí práva vlastnického, stejně tak je ale možné nabýt i právo odpovídající věcnému břemeni (konkrétně služebnost dle § 1260), nebo právo stavby § 1243.

K vydržení práva k movité věci je třeba nepřerušená držba po dobu tří let. Pro věci nemovité je stanovena lhůta desetiletá. NOZ tedy vydržecí lhůty ponechává stejné jako za současného stavu.

Zásadní novinkou je možnost mimořádného vydržení, jehož se může dovolávat i osoba, která neprokáže právní důvod své držby. Předpokladem mimořádného vydržení je však uplynutí dvojnásobné doby oproti standardním lhůtám (tj. 6 let u věcí movitých a 20 let u nemovitých). Kdo měl nepoctivý úmysl (např. zloděj), nemůže vydržet ani mimořádně.

Převod vlastnického práva smlouvou

Podle současného občanského zákoníku je k nabytí vlastnického práva k movitým věcem (převádí-li se smlouvou) vedle účinné smlouvy (kupní, darovací atd.) třeba ještě předání věci nabyvateli (např. kupujícímu).

Při převodu nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí dochází k nabytí vlastnického práva až vkladem do tohoto veřejného seznamu.

Nový občanský zákoník právě uvedené způsoby odvozeného nabývání vlastnického práva k věcem movitým mění, a to tím způsobem, že k převodu vlastnického práva u movitých věcí dochází již samotnou účinností smlouvy. Takové řešení je považováno za více vyhovující praktické potřebě jednoduchého a rychlého hospodářského styku.

V některých případech však NOZ u dvoufázového převodu zůstává, neboť to považuje za opodstatněné. Tak je tomu obecně u věcí evidovaných ve veřejných seznamech, ať už se jedná o věci movité (§ 1102) či nemovité (§ 1105). Předání věci je podmínkou převodu vlastnictví např. při koupi zboží v obchodě (§ 2160).

Podrobnější úprava držby a sousedských práv

Držba

Současné pojetí držby, které nový zákoník přejímá, vychází z rakouské koncepce, podle níž pro to, aby někdo mohl být považován za držitele, musí být splněny dva předpoklady: faktická moc osoby nad věcí a úmysl nakládat s věcí jako s vlastní.

Tato situace pravidelně nastává u vlastníka, není však vyloučeno, aby byl držitelem i někdo jiný. Časté to bude zejména v případě, kdy je osoba v dobré víře, že nabyla vlastnické právo k předmětu, který drží, ač ve skutečnosti vlastnické právo nezískala, neboť k převodu došlo na základě neplatné smlouvy.

Držba může vzniknout i tomu, kdo věc odcizil, nebo ji od skutečného vlastníka lstivě vylákal apod. Každému z těchto tří držitelů by mělo právo přiznávat různé právní postavení. Současné rozlišování držitele oprávněného a neoprávněného v občanském zákoníku pro spravedlivé rozdělení práv a povinností držitele vůči vlastníkovi věci a dalším osobám nepostačuje.

Nový občanský zákoník se z tohoto důvodu vrací k pojetí tří figur držby – řádné, poctivé a pravé (a jejich opozit). Zároveň v § 994 stanoví vyvratitelnou právní domněnku držby řádné, poctivé a pravé.

V zákoníku je podrobně upravena i ochrana držby, neboť přestože držitel není skutečným vlastníkem, přiznává mu zákon určitá práva. Držitel, kterého v jeho držbě ruší jiné osoby, se může bránit. Dle současného občanského zákoníku se musí obrátit na orgán státní správy nebo na soud. Nově se může držitel rušení jiné osoby vzepřít i sám (§ 1006), nesmí však překročit meze nutné obrany (§ 2905), tj. nesmí se především bránit zjevně nepřiměřeně.

Sousedská práva

Vlastník může v zásadě se svým vlastnictvím volně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Každý vlastník však musí zároveň dodržovat určité hranice, ty nabývají na významu především v rámci sousedských vztahů. Těm se NOZ věnuje v § 1013 a násl. Ustanovení jsou použitelná nejen na vztah přímých sousedů, ale obecně na případy, kdy vlastník jednoho pozemku ruší tzv. imisemi vlastníka druhého pozemku.

NOZ rozlišuje mezi imisemi přímými (např. svádění vody na cizí pozemek), které jsou zakázány vždy, a imisemi nepřímými, které jsou zakázány jen tehdy, pokud přesahují míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku.

Nepřímou imisí je jakákoli ne/činnost způsobující např. vnikání kouře, prachu či hluku na cizí pozemek, která však nebyla původcem přímo zamýšlena, ale je jen vedlejším účinkem jeho jednání (může se jednat i o vnikání zvířat na cizí pozemek).

Ten, kdo je rušen, se může u soudu domáhat zákazu činnosti, která jej obtěžuje. Jsou-li však imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, které bylo úředně schváleno, má soused právo jen na náhradu újmy v penězích. Pokud provoz závodu nepřekračuje rozsah, v jakém byl povolen (a není tedy důvod pro veřejnoprávní sankci), je finanční kompenzace vzniklé újmy hospodárnějším řešením, než jaké by znamenalo uložení povinnosti odstranit příčinu vzniklé újmy (tj. např. odstranění stavby, zákaz provozu).

Příklady práv a povinností sousedů

• Pokud kořeny či větve stromů rostoucích na jednom pozemku přesahují na pozemek souseda, může se soused postarat o jejich šetrné odstranění (§ 1016).
• Plody spadlé ze stromů a keřů na sousední pozemek náleží vlastníkovi sousedního pozemku (§ 1016).
• Vlastník musí sousedovi umožnit vstup na svůj pozemek v době, rozsahu a způsobem, které jsou nezbytné k údržbě sousedního pozemku a hospodaření na něm. Na rozdíl od stávajícího § 127 OZ tato povinnost stíhá vlastníka pozemku pouze, pokud účelu nelze dosáhnout jinak.

Nezbytná cesta

Jedním z přínosů NOZ v oblasti sousedských vztahů je mnohem podrobnější úprava nezbytné cesty (§1029 – 1036). Vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či ji jinak řádně užívat proto, že není spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek (§1029). Nezbytnou cestu zřizuje soud, který také vymezí její rozsah. Za nezbytnou cestu vlastníkovi pozemku náleží úplata a odčinění újmy, jež mu vznikla (pokud již není kryta úplatou).

NOZ stanoví také důvody, pro které soud nezbytnou cestu nepovolí, např. má-li cesta umožnit pouze pohodlnější spojení (§ 1032).

Pokud byla nezbytná cesta zřízena jako umělá, je povinen ji udržovat ten, v jehož prospěch byla zřízena. Vlastník pozemku může také požadovat, aby žadatel převzal pozemek potřebný pro nezbytnou cestu do svého vlastnictví (§1036). Pokud pominul důvod pro zřízení nezbytné cesty, může se vlastník pozemku domáhat u soudu jejího zrušení (§1034).

Změna chápání pojmu věci

Jedním ze základních stavebních kamenů věcných práv je definování pojmu věci v právním smyslu. Vymezení věci je záležitostí nesmírně obtížnou.

Evropské občanské zákoníky se vydávají jednou ze dvou možných cest: Buď jako věci označují pouze hmotné předměty (např. Německo či Polsko), nebo tuto množinu rozšiřují rovněž o nehmotné předměty, resp. práva (např. Rakousko, Francie atd.).

Náš současný občanský zákoník výslovnou definici věci nemá, nicméně právní teorie pod tímto termínem rozumí hmotné předměty, které jsou ovladatelné a slouží potřebám lidí.

Skutečnost, že nehmotné věci (např. patent či zaknihovaná akcie) nejsou fyzicky ovladatelným předmětem, nebrání tomu, aby někomu patřily, aby s nimi nakládal jako vlastník, tzn. aby je užíval, bránil se zásahům ze strany třetích osob, nebo aby je na někoho dalšího převedl.

Majitel (vlastník) pohledávky může svou pohledávku užívat, požívat její užitky (úroky), může ji zatížit zástavním právem nebo převést na jiného. Jeho postavení se tudíž příliš neliší od postavení vlastníka hmotné věci (např. motorového vozidla).

Každé z obou pojetí má jisté výhody a rovněž nevýhody. Tvůrci nového občanského zákoníku se však rozhodli stávající přístup opustit a vrátit se k rakouskému (a u nás dříve platnému) širokému pojetí věci v právním smyslu.

Ust. § 489 NOZ výslovně stanoví (ve spojení s § 979 NOZ), že vedle věcí ve smyslu hmotných předmětů, lze vlastnit či mít jiné věcné právo i k věci nehmotné či právu, jehož povaha to připouští (práva, která lze trvale či opětovně vykonávat).

Široké pojetí věci však napraví současný neúnosný stav, podle něhož se předměty občanskoprávních vztahů rozlišují na věci, práva a jiné majetkové hodnoty. Kromě uvedené tripartice jsou ve zvláštní kategorii – ač k tomu není žádný rozumný teoretický ani praktický důvod – vyčleněny byty a nebytové prostory.

Široká koncepce umožňuje použít ustanovení o věcech v právním smyslu rovněž na takové nehmotné statky, jako jsou např. energie, objekty průmyslového a duševního vlastnictví (patenty či ochranné známky), nebo řada investičních nástrojů bez hmotné podstaty.

V NOZ bude nově řešena rovněž právní povaha zvířat. Ta jsou dnes právní teorií považována za věci v právním smyslu (zákon o nich totiž výslovné ustanovení nemá). Nový občanský zákoník inspirovaný v této souvislosti nejen některými zahraničními zákony (např. německým občanským zákoníkem), ale i mezinárodními smlouvami výslovně stanoví, že živé zvíře není věcí, neboť jako smysly nadaný tvor má zvláštní význam a hodnotu. Ustanovení o věcech se na něj použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to  neodporuje jeho povaze (§ 494).

Konkrétní změny

Nový občanský zákoník je ve své části týkající se věcných práv konzistentní s tradičními evropskými civilními kodexy. Vrací se ke správné systematice, odstraňuje problematická místa současné úpravy a doplňuje některé praktické a užitečné instituty.

Změny však nejsou nijak samoúčelné a tam, kde stávající úprava praktickým potřebám vyhovuje, dochází k jejímu převzetí či k pouhému upřesnění a vylepšení.

Nejdůležitější změny se týkají následujících okruhů:

• Rozšíření katalogu věcných práv

• Změna chápání pojmu věci v právním smyslu
• Značně podrobnější úprava držby a vlastnictví
• Změny v nabývání vlastnického práva
• Zdůraznění role veřejných seznamů
• Možnost nabytí vlastnictví od neoprávněného – silnější ochrana dobré víry nabyvatele
• Začlenění bytového spoluvlastnictví do občanského zákoníku
• Přídatné spoluvlastnictví
• Stavba je nově součástí pozemku
• Zavedení práva stavby do občanského práva
• Podrobnější úprava věcných břemen
• Novinky v zástavním a zadržovacím právu
• Začlenění instituce správy cizího majetku do občanského zákoníku

Rozšíření katalogu věcných práv a změna jejich systematiky

Současný občanský zákoník je ve své úpravě věcných práv velmi lakonický. Nový občanský zákoník se vrací k tradiční úpravě věcných práv.

Tradiční úprava věcných práv se projevuje, když zejména:

1. Rozšiřuje jejich výčet (ten však nadále zůstává uzavřený).
2. Mění systematiku jejich úpravy.

Kategorie věcných práv je v novém zákoníku uvedena obecnými ustanoveními. Tato část je pro celou úpravu věcných práv velmi důležitá, neboť obsahuje některé obecné zásady. Stěžejní význam má v tomto směru právní norma § 979, z níž plyne, že „Ustanovení této hlavy se použijí na věci hmotné i nehmotné, na práva však jen potud, připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona něco jiného.

Novinkou oproti současné úpravě je znovuzavedení práva stavby do českého práva, institut přídatného spoluvlastnictví a podrobná úprava správy cizího majetku (včetně svěřenského fondu).

V rámci věcných břemen rozlišuje NOZ mezi služebnostmi a reálnými břemeny. Důležitou změnou je také přesun úpravy bytového spoluvlastnictví ze zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, přímo do občanského zákoníku.

Struktura věcných práv v novém občanském zákoníku

Obecná ustanovení (§ 976 – 986)

Držba (§ 987 – 1010)

Vlastnictví (§ 1011 – 1114)

• Spoluvlastnictví (§ 1115 – 1157)
• Bytové spoluvlastnictví (§ 1158 – 1222)
• Přídatné spoluvlastnictví (§ 1223 – 1235)

Věcná práva k cizím věcem

• Právo stavby (§ 1240 – 1256)
• Věcná břemena (§ 1257 – 1308)
  – Služebnosti
  – Reálná břemena

• Zástavní právo (§ 1309 – 1394)
• Zadržovací právo (§ 1395 – 1399)

Správa cizího majetku (§ 1400 – 1474)

• Svěřenský fond (§ 1448 – 1474)

Vedlejší ujednání s povahou věcného práva (§ 2128)

Co jsou věcná práva a co je pro ně typické

NOZ upravuje věcná práva ve své třetí části (§ 976 – § 1474), pojmenované jako Absolutní práva. Co to ale znamená? Název se odvíjí od absolutního účinku věcných práv, který je jejich důležitým rysem. Význam se dá nejlépe vysvětlit porovnáním s právem závazkovým, k němuž věcná práva tradičně tvoří párovou a zrcadlově opačnou kategorii.

Závazek označuje vztah mezi věřitelem a dlužníkem, jehož obsahem jsou práva a povinnosti těchto dvou (či více) osob pouze v rámci tohoto vztahu. Věřitel je tím, kdo má právo od dlužníka požadovat, aby pro něj (či pro jiného) např. něco vykonal nebo mu něco dal. Naopak dlužník je k tomuto povinen pouze vůči věřiteli – nikoli vůči jiným osobám. Závazky vznikají nejčastěji smlouvou.

Prodávající (dlužník) se zavázal k tomu, že kupujícímu (věřiteli) prodá dům. Kupující se na oplátku zavázal k tomu, že prodávajícímu zaplatí sjednanou kupní cenu (v tomto vztahu má naopak postavení dlužníka on). Věřitel může plnění vymáhat pouze po dlužníkovi.

Naproti tomu věcná práva jsou charakterizována vztahem osoby k věci, jejíž právní osud sledují, působí i vně závazku – vůči neomezenému okruhu dalších osob, které jsou povinny zdržet se zásahů do práva a strpět jeho výkon oprávněným.

Kupující, který se stal vlastníkem domu, k němu nabyl věcné právo. Všechny ostatní osoby (včetně prodávajícího) musí respektovat jeho práva – nesmí mu věc např. poškodit, zničit či ukrást.

Od pravidel občanského zákoníku, která se týkají věcných práv, se zásadně není možné odchýlit dohodou stran. Pokud se strany přesto rozhodnou pro odlišné řešení, které zákon nepřipouští, nemohou se takového ujednání dovolávat vůči třetím osobám. Oproti tomu závazkové právní vztahy jsou upraveny dispozitivně, pro případ, že si strany nezvolí jiné řešení. Stranám závazku je tedy ponechána větší míra volnosti.

Pro věcná práva je typická jejich publicita, tedy veřejnost (existenci těchto práv je často možné ověřit ve veřejných seznamech, z nichž nejvýznanější je katastr nemovitostí. Závazková práva jsou naopak právy, která tuto vlastnost zpravidla nemají (výjimkou v tomto směru je nájem či pacht v novém občanském zákoníku).

Podle současného občanského zákoníku (OZ) jsou věcnými právy právo vlastnické, zástavní, zadržovací a práva odpovídající věcným břemenům.Jako věcné právo může být sjednáno rovněž právo předkupní, to ovšem jen k nemovitým věcem. Tento výčet věcných práv je uzavřený, nelze ho smluvně rozšiřovat.

To opět neplatí pro závazkové právní vztahy, neboť strany mohou uzavírat i smlouvy, které v zákoně vůbec nejsou upravené, nebo mohou kombinovat jednotlivé smluvní typy (příkladem je např. leasingová smlouva).