Závěť

Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz.

Co do právní síly má závěť přednost před děděním ze zákona. Jestliže zůstavitel sepíše platnou závěť a pořídí v ní o celém svém majetku, nedojde k dědění ze zákona.

Pokud však zůstavitel zemře bez zanechání platné závěti, přicházejí na řadu dědicové ze zákona. Může nastat i situace, kdy zůstavitel pořídí závětí pouze o části svého majetku a v takovémto případě dojde z části k dědění podle závěti a zčásti k dědění podle zákona.

Formy závěti

• Závěť napsaná vlastní rukou zůstavitele (holografická)
• Závěť sepsaná jinak než vlastní rukou zůstavitele (alografická)
• Závěť ve formě notářského zápisu
• Nově i závěť s úlevami – pouze tento druh závěti nevyžaduje písemnou formu

Tato nová forma závěti, tzv. privilegovaná závěť je určena pro osoby, které se díky nějaké události (např. živelné pohromy, války apod.) nacházejí v situaci, kdy jsou v ohrožení života a nemohou využít tradiční formy pro pořízení závěti.

NOZ zná tyto druhy privilegované závěti:

• Závěť ústní před třemi svědky (omezená platnost závěti na dva týdny).
• Závěť zaznamenaná starostou obce, na jejímž území se zůstavitel nalézá (omezená platnost závěti na tři měsíce).
• Závěť pořízená na palubě námořního plavidla, letadla, ve válce před velitelem vojenské jednotky ČR (omezená platnost závěti na tři měsíce).

NOZ obsahuje ustanovení k ochraně zůstavitele při pořizování závěti. Ten, kdo působil při pořízení závěti např. jako svědek, má povinnost zachovat o obsahu zůstavitelovy vůle mlčenlivost. Poruší-li tuto povinnost, odčiní zůstaviteli újmu, kterou mu tím způsobil.

Podle úpravy NOZ již není datování závěti podstatnou náležitostí závěti.

Při striktním výkladu zákona je dnes často dovozováno, že v závěti musí být datum uvedeno přesným označením dne, měsíce a roku (24. 12. 2007). Jestliže jej uvede zůstavitel jiným způsobem (na Štědrý den roku 2011), je závěť podle současného práva celá neplatná, což jistě není v souladu s jeho vůlí.

Zůstavitel může v závěti uvést také podmínku (např. úspěšného ukončení studia), doložení času, nebo příkaz (např. oprava střechy domu zůstavitele).

Podle současné právní úpravy nemají podmínky či příkazy v závěti žádnou právní relevanci. Pokud dědic podmínku nebo příkaz nesplní, ztrácí právo na dědictví. Zásadně se nepřihlédne k vedlejší doložce, kterou zůstavitel ukládá dědici, aby např. uzavřel nebo neuzavřel manželství (§ 1552 NOZ).

Zrušení závěti

• Jejím zničením

• Odvoláním

• Pořízením závěti nové

Dědění ze zákona

V současné době dochází nejčastěji k dědění ze zákona. Je tomu tak proto, že se lidé zatím nenaučili pořizovat o svém majetku pro případ své smrti závětí.

Tato neochota pořizovat závětí je však dána i tím, že dnešní občanský zákoník lidem rozhodování o osudu svého majetku velmi komplikuje a znesnadňuje (např. nemožnost podmínit nabytí dědictví, přílišné zvýhodňování potomků atd.).

Dnes jsou dědicové ze zákona rozděleni do čtyř dědických skupin. Pokud se nenajde žádný dědic v těchto čtyřech skupinách, pozůstalost přechází jako majetek bez pána (tzv. odúmrť) na stát. Stát v takové situaci není považován za dědice.

Oproti dnešnímu stavu je podstatně rozšířen okruh osob, které se mohou stát dědici ze zákona. NOZ rozšiřuje dědice na šest skupin.

Nově jsou do okruhu zákonných dědiců zařazeni zůstavitelovy praprarodiče nebo sestřenice a bratranci.

NOZ tak preferuje, aby majetek zůstal pokud možno v okruhu zůstavitelových nejbližších a stát by se měl dědicem stát pouze ve velmi výjimečných případech.

Vzdání se dědictví

Dědic, který dědictví neodmítl, se jej může před soudem v řízení o dědictví vzdát ve prospěch druhého dědice (§ 1490 odst. 1 NOZ).

Oproti tomu odmítnout dědictví nelze ve prospěch jiné konkrétní osoby. Jestliže se vzdá dědictví ten, který byl obtížen příkazem, nařízením odkazu nebo jiným opatřením, které podle zůstavitelovy vůle může a má splnit jen osobně, nezbavuje se tím povinnosti splnit takové opatření (§ 1490 odst. 2 NOZ).

Zřeknutí se dědického práva

Dnešní právní úprava možnost zřeknutí se dědického práva nepřipouští. Dědic se nemůže předem zříci svého dědického práva a musí po zůstavitelově smrti dědictví buď přijmout, nebo odmítnout.

NOZ umožňuje dědici, aby se svého dědické práva zřekl ve smlouvě se zůstavitelem (§ 1484 odst. 1 NOZ). Zřeknutí se dědického práva není darováním ani jiným majetkovým převodem, a proto se nemohou věřitelé dovolávat presumptivního dědice neúčinnosti právního jednání cestou odpůrčího práva.

Dědického práva se lze ovšem zříci i za odbytné, úplatu nebo jiné protiplnění, proti čemuž popřípadě již odporovat lze podle obecných ustanovení. Pro smlouvu o zřeknutí se dědického práva se vyžaduje forma veřejné listiny.

Zavedení zřeknutí se dědického práva je velmi kladně vnímáno i odbornou veřejností, jelikož povede k vypořádání případných dědických sporů již za zůstavitelova života. Zřeknutí se dědictví bude praktické v případech, kdy zůstavitel za svého života zvýhodní nějakého z případných dědiců.

Zůstavitel má tři syny a jednomu z nich za svého života daruje pozemek, aby si mohl postavit rodinný dům. Vzhledem k tomu, že ostatním dvěma synům nic za života nedaroval, chce je spravedlivě podělit, a také předejít případným sporům po své smrti. Může uzavřít s obdarovaným synem dohodu o zřeknutí se dědictví.

Zříci se dědictví je možné jako celku nebo se může zůstavitelův potomek zříci pouze práva na povinný díl. Pokud se zřekne pouze práva na povinný díl, může ještě dědit.

Pokud ale zůstavitel uzavře smlouvu o zřeknutí se dědického práva před 1. lednem 2014 a zemře-li až po 1. lednu 2014, bude se taková smlouva považovat za platnou (§ 3071 NOZ), i když ji dnešní právní úprava nepřipouští.

Koncepční změny

NOZ zachovává stávající koncepci, podle níž dědické právo vzniká smrtí zůstavitele, a nevrací se k institutu tzv. ležící pozůstalosti (hereditas iacens) známého u nás před rokem 1950.

Podle ní náleží pozůstalost po smrti zůstavitele stále zemřelému do doby, než dědic nabude vlastnické právo k dědictví rozhodnutím soudu.

Posílení vůle a volnosti rozhodování zůstavitele

Nová koncepce dědického práva posiluje zůstavitelovu volnost při jeho rozhodování o majetku pro případ smrti. Jedním z příkladů je např. rozšíření dědických titulů o dědickou smlouvu.

Nárůst rozsahu úpravy dědění – návrat tradičních institutů dědického práva

Pro mnohé je jistě překvapující nárůst počtu paragrafů z oblasti dědického práva v NOZ, což je dáno zejména návratem mnoha tradičních institutů dědického práva, které naše dnešní právo nezná. Jedná se např. o odkaz, dědickou smlouvu, zřeknutí se dědictví atd.

Narozdíl od ostatních částí NOZ musí úprava dědického práva pamatovat na to, že osoba, ze které práva a povinnosti přecházejí, je již po smrti a nemůže dále věci ovlivnit, např. tak, že by upřesnila nebo vyložila svoji poslední vůli. Proto je úprava dědického práva podrobnější než jiné části nového občanského zákoníku.

Obecně o dědickém právu

Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní.

Pozůstalost tvoří veškeré jmění zůstavitele k okamžiku jeho smrti, které je způsobilé přejít na právní nástupce. Do pozůstalosti tedy nespadají práva a povinnosti vázaná výlučně na osobu zůstavitele, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Důsledkem toho přejdou do pozůstalosti např. i zůstavitelova práva na bolestné, na satisfakci v penězích apod., byla-li za jeho života uznána nebo zažalována.

Pozůstalost je tedy širším pojmem než pojem dědictví. Dědictvím se rozumí ta část z pozůstalosti, která skutečně přejde na zůstavitelovy dědice.

Zůstavitelem může být pouze fyzická osoba, jejíž majetek má být v okamžiku její smrti předmětem dědického řízení.

Oproti tomu dědicem může být nejen osoba fyzická, ale i právnická, vznikla-li do jednoho roku od smrti zůstavitele (§ 1478 NOZ). Inspirací pro zavedení právnické osoby jako dědice bylo italské dědické právo. Za dědice je považována osoba, na niž mají po zůstavitelově smrti přejít pozůstalost jako celek, nebo podíl na ní, a to bez ohledu na to, z jakého právního titulu se tak stane (zda z dědické smlouvy, ze závěti či ze zákona). 

Informační brožura

Zde si můžete stáhnout informační brožuru k obecné části občanského zákoníku, kterou vydalo Ministerstvo spravedlnosti ČR:

 Brožura k obecné části ke stažení (1 MB, Adobe Acrobat dokument)

Podnikání

Nově občanský zákoník upravuje otázky související s podnikáním, které jsou dnes obsaženy v obchodním zákoníku.

NOZ upravuje např. definici podnikatele, instituty obchodní firmy, závodu, obchodního tajemství nebo jmění. Ze stávajícího obchodního zákoníku se přebírá též úprava prokury (§ 450 - smluvní zastoupení podnikatele).

NOZ přináší nové pojetí závodu (podniku), a to nejen terminologické, ale i věcné. Změna reaguje na odborné diskuse a není samoúčelná (nedochází jen k výměně pojmenování "pytle" s týmž obsahem, nýbrž změna termínu je provázena změnou obsahu institutu).

Dnes je pojem podnik leckdy chápán jako jiné vyjádření pro podnikatele, tedy subjektu, jehož obsah je dán zákonem, aniž by se při tom příliš zohledňovala vůle podnikatele. NOZ těmto problémům čelí novou definicí a tedy i novým označením.

Závod je sice stále chápán jako věc (§ 502), ale pro jeho vznik a vymezení jeho obsahu je oproti dnešku více zohledňována vůle jeho vlastníka – podnikatele. Je to právě podnikatel, kdo určí, kdy závod vznikne, co bude jeho obsahem, jakož i to, zda bude podnikatel provozovat více závodů nebo zda zřídí pobočky apod.

Právní zastoupení

Ustanovení uvedená v této hlavě mají generální význam pro obecnou úpravu zastoupení osob.

Nově zákoník označuje partii o smluvním zastoupení výrazem „smluvní zastoupení“ na rozdíl od stávajícího názvu „zastoupení na základě plné moci“. Nesprávnost názvu uvedeného na druhém místě spočívá v tom, že právní důvod vzniku tohoto typu zastoupení představuje smlouva o zastoupení, nikoli až plná moc.

Plná moc je jen jednostranné potvrzení, že zastoupení bylo ujednáno a vzniklo. V případě, že zástupce překročí zástupčího oprávnění, lhostejno z jakého právního důvodu vzniklo, může takové jednání zavázat zastoupeného, jen pokud to schválí bez zbytečného odkladu. Pokud tak neučiní, je osoba, která za něj jednala, zavázána sama (§ 440/2). Totéž má obdobně platit i v případech, kdy někdo jedná za jiného bez zástupčího oprávnění.

Dále NOZ upravuje zákonné zastoupení a opatrovnictví. Rozdíl mezi zákonným zastoupením a opatrovnictvím je v právním důvodu vzniku obou těchto forem zastoupení. Prvé vzniká přímo ze zákona, druhé na základě rozhodnutí soudu. Z této příčiny zákoník důsledně rozlišuje mezi obojím a neslučuje zákonné zastoupení a opatrovnictví pod jednotné označení, jak je tomu v současné době. Upravuje se také opatrovnictví právnické osoby. Důvod této úpravy není jen v nejasnostech plynoucích ze současné úpravy, které spočívají především v tom, zda právnické osobě vůbec lze opatrovníka jmenovat (ač to leckdy nevyžaduje jen zájem této osoby, ale často také veřejný zájem), ale pro zvolené řešení mluví především současná praxe, která úpravu opatrovníka právnické osoby vyžaduje.

Zcela novým institutem je opatrovnická rada (§ 472). Jejím účelem je především provádění dozoru nad opatrovníkem, což by se mělo projevit i v částečném odbřemenění soudů.

Osoby

Osoby jsou fyzické (lidé) a právnické. Každý, kdo je osobou, je způsobilý mít soukromá práva a povinnosti, má právní osobnost. Svéprávná je osoba, která je s to nabývat pro sebe soukromá práva a povinnosti z vlastní vůle (§ 15). Nový občanský zákoník již nepoužívá termín „způsobilost k právním úkonům“.

Fyzické osoby

Člověk má právní osobnost po celý svůj život (§ 23). Náleží mu vrozená práva seznatelná samotným rozumem a citem; tato práva jsou nezcizitelná a nelze se jich vzdát. Zákon může stanovit jen meze uplatňování přirozených práv a způsob jejich ochrany (§ 19).

Nabytí svéprávnosti

Plné svéprávnosti nabývá člověk dosažením 18 let (dříve od 16. roku), nebo také sňatkem. Nově bude možné nabytí svéprávnosti také emancipací, je-li nezletilý schopen sám se živit a obstarávat si své záležitosti. Nezletilý tedy může ze své vůle dosáhnout přiznání svéprávnosti, je-li to v jeho zájmu (§ 37).

Sedmnáctiletý Petr má už rok vlastní zaměstnání, nastěhoval se do vlastního bytu, na rodičích není hmotně závislý. Podle dosavadní úpravy ho rodiče musí zastoupit při uzavírání různých smluv (např. o odběru elektřiny, plynu apod.). Prokáže-li Petr, že je dostatečně vyspělý, aby si své záležitosti zařizoval sám, bude mu podle nového občanského zákoníku přiznána svéprávnost a jeho vůle v jeho soukromých věcech nebude podmiňována souhlasem rodičů.

Dosavadní i nová úprava vychází z pojetí, že se osobnost nezletilých rozvíjí postupně a že se v návaznosti na to rozvíjí i jejich svéprávnost (osmiletý si může sám koupit lístek do kina, ale ne jízdní kolo; patnáctiletý si může sám koupit jízdní kolo, ale ne dům). Nově se navrhuje posílit jistotu třetích osob v závislosti na souhlas zákonného zástupce.

Matka přivede do obchodu s elektronikou dvanáctiletého syna, dá mu svoji peněženku a řekne: „Ať si koupí, co chce,“ a odejde ke kadeřníkovi. Syn si koupí kredit do telefenu za 400 Kč. Nebude již možné namítat neplatnost smlouvy z toho důvodu, že nezletilý neměl souhlas ke koupi určité věci, nebo že chyběl souhlas jeho otce.

Omezení svéprávnosti

Ve svéprávnosti lze člověka omezit (nikoli úplně zbavit!), avšak jen při vážné duševní poruše, jen na určitý čas (max. 3 roky) a jen rozhodnutím soudu. Nově bude platit, že soudce musí člověka při rozhodování o jeho svéprávnosti shlédnout a že k těmto zásahům do lidských práv lze přistoupit, jen nestačí-li mírnější postup. Kromě toho se zavádí nový institut nápomoci při rozhodování (§ 45), umožňující soudu člověka neomezovat ve svéprávnosti a ustanovit mu osobu, která za člověka právně nejedná, avšak napomáhá mu v běžných činnostech. Dále bude možné nechat se zastoupit členem domácnosti (§ 49).

Lepší ochrana práv spojených s osobností člověka

Nový občanský zákoník výrazně zesiluje ochranu práv spojených s osobností člověka, jako jsou právo na život, zdraví, osobní svobodu, na jméno, čest, soukromí a další. Porušení těchto práv musí být odčiněno, stejně jako je tomu dnes, zadostiučiněním. Nově se ale dává přednost peněžitému zadostiučinění, které musí být poskytnuto vždy, nestačí-li jiný způsob (např. omluva) skutečnému a dostatečně účinnému odčinění způsobené újmy.

Zvláštní pozornost se věnuje zásahům do tělesné integrity (§ 93–103) a nakládání s částmi lidského těla za života i po smrti (§ 111–117). Významnou změnou oproti současnému stavu je též tzv. presumpce nesouhlasu s pitvou nebo s použitím svého těla po smrti (§ 115). 

Nový občanský zákoník zvláštními ustanoveními zakládá práva člověku zadrženého ve zdravotnickém zařízení (§ 104–109). Důvod zařazení této úpravy do občanského zákoníku je v tom, že taková opatření zasahují do lidské svobody, a tudíž spadají do rámce ochrany osobnosti víc než do zákona upravujícího ryze specializované profesní činnosti. Obdobně postupuje např. Rakousko nebo Švýcarsko.

Institut nezvěstnosti

Globalizovaný svět zkracuje vzdálenosti, ale volnost pohybu lidí přináší také nové jevy. Může se stát, že člověk náhle opustí své bydliště a jeho dosavadní okolí o něm nic neví. Je-li ženatý, má-li děti, je-li společníkem v obchodní společnosti apod., působí to značné potíže: např. určité majetkové dispozice vyžadují souhlas druhého manžela apod. Nově se proto zavádí institut nezvěstnosti (§ 66–70). Prohlásí-li soud určitou osobu za nezvěstnou, nepřihlíží se k potřebnosti jejího projevu vůle.

Zánik právní osobnosti člověka

Právní osobnost člověka zaniká jeho smrtí. V běžných případech se smrt prokazuje úmrtním listem. Jsou i mimořádné případy, kdy tímto způsobem smrt prokázat nelze. Na to lépe než dosud pamatuje nová úprava důkazu smrti (§ 26) a prohlášení za mrtvého (§ 71–76). Důkaz smrti přichází v úvahu, jeví-li se jako jisté, že člověk zemřel, ač jeho mrtvé tělo nelze ohledat.

Při letecké havárii se letadlo zřítí do moře. Prokáže-li se, že letadlem cestovala určitá osoba, přichází v úvahu důkaz smrti.

Prohlášení za mrtvého je naproti tomu spojeno s domněnkou smrti člověka, tedy kdy jeho smrt není zřejmá, ale kdy lze člověka za mrtvého prohlásit jen na návrh toho, kdo na tom má právní zájem.

Účastník turistického zájezdu po afrických státech byl unesen teroristy a od únosu o něm není žádná zpráva. Pak může být po uplynutí stanovené doby (zpravidla sedmi let) prohlášen za mrtvého, navrhne-li to soudu např. jeho manželka.

Zjistí-li se však, že člověk, o němž soud rozhodl, že zemřel, je dosud naživu, k prohlášení za mrtvého se nepřihlíží.

Právnické osoby

Rozdílně od člověka s jeho přirozenými právy jsou právnické osoby umělé útvary, které vytváří právo, aby sloužily zájmům lidí. Od toho se odvozuje i odlišné právní postavení fyzických a právnických osob.

Právnické osoby slouží buď soukromým zájmům (např. běžná obchodní banka), anebo zájmu veřejnému (např. Česká národní banka). Právnické osoby veřejného práva se řídí hlavně zvláštními zákony (§ 20 odst. 2), např. zákonem o obcích, zákonem o ČNB, zákonem o vysokých školách apod. Pokud však obec, kraj nebo Česká lékařská komora vystupují jako soukromníci – např. jako smluvní strana nebo závětní dědic, mají vzhledem k zásadě rovnosti stejné právní postavení jako jiné osoby. To platí i o státu (§ 21).

Nový občanský zákoník dále jasně vymezuje veřejné rejstříky jako souborné označení pro všechny typy rejstříků osob, s kterými NOZ počítá (§ 120). Pravidla pro vedení, správu a rozhodování ve věcech těchto rejstříků budou upraveny zvláštním zákonem. V něm je zachována zvláštní regulace pro obchodní rejstřík, neboť do něj se i nadále nezapisují toliko právnické osoby, ale i fyzické osoby (nadále je též zachováno, že kdo je zapsán do obchodního rejstříku, považuje se za podnikatele – § 421).

Veřejné rejstříky je třeba odlišit od veřejných seznamů, ve kterých se neevidují osoby, ale věci (veřejným seznamem je např. katastr nemovitostí). Proti osobě, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do veřejného rejstříku, nemá ten, jehož se zápis týká, právo namítnout, že zápis neodpovídá skutečnosti.

Ustanovení nového občanského zákoníku rozlišují tři typy právnických osob: korporace, fundace a ústavy.

Pro korporace – typicky spolky (§ 210 – 302). Je příznačné, že je tvoří členové nebo společníci neboli osobní složka (corpus = tělo). V současné právní úpravě jde především o občanská sdružení.

Pro fundace – typicky nadace či nadační fondy (§ 303 – 401). Je naopak typické, že jejich základ (fundus) tvoří majetek určený k určitému účelu.

V ústavech (§ 402 – 418) je osobní i majetková složka propojena: ústav nemá členy jako korporace, ale zaměstnance, a majetek ústavu není tak chráněn jako u fundací. V současné době jde především o obecně prospěšné společnosti.