Náhrada za poškození věci

Podle současného OZ odpovídá náhrada za zničenou část věci ceně opravy. Od ceny opravy se však zpravidla odečítá částka odpovídající zhodnocení věci její opravou oproti původnímu stavu – tedy částka odpovídající skutečnosti, že nová součást je cennější než ta nahrazovaná.

Vlastník předal autoopravně svůj automobil, aby provedla celkovou prohlídku. Do automobilu, garážovaného v autoopravně, vnikli hlodavci a prokousali jeho sedadla. Cena opravy (tj. nových sedadel) sice činí 60 tis. Kč; zničená sedadla však měla (v důsledku stáří a opotřebení) cenu jen 40 tis. Kč.

Za této situace plyne z OZ následující řešení: Hradí-li autobazar škodu v penězích, poskytne vlastníku jen 40 tis. Kč (cenu zničených sedadel), ačkoli vlastník musí vynaložit celých 60 tis. Kč (cenu nových sedadel). Obdobně, hradí-li se škoda uvedením do předešlého stavu, tedy autoopravna zakoupí nová sedadla (v ceně 60 tis. Kč), musí jí poškozený doplatit 20 tis. Kč.

Naproti tomu, NOZ je k poškozenému vlastníkovi vstřícnější: „Při určení výše škody [...] zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit." (§ 2969). Jinými slovy, soud již nemůže opomíjet, že k obnovení možnosti užívat automobil, je nutno zakoupit nová sedadla, tedy vynaložit 60. tis. Kč, když starší a opotřebená sedadla (v ceně 40 tis. Kč) již nelze rozumně sehnat.

Úmyslné či jinak zavrženíhodné poškození věci

Podle současného OZ se „při určení výše škody na věci ... vychází z [tržní] ceny v době poškození". Výši náhrady neovlivní, že věc byla zničena úmyslně, či že pro poškozeného měla zvláštní, vyšší než tržní hodnotu.

Vandal při vloupání úmyslně zničí fotografii zemřelé matky, jedinou, kterou poškozený má a pečlivě střeží.

Opilý násilník popadne milovaného psa cizí rodiny a před jejími zraky jej brutálně utýrá.

NOZ postavení poškozeného posiluje, když stanoví: „Poškodil-li škůdce věc ze svévole nebo škodolibosti, nahradí poškozenému cenu zvláštní obliby." (§ 296). V první příkladu úmyslně zničené matčiny fotografie se tedy poškozenému poskytne peněžitá náhrada odpovídající nikoli tržní ceně fotografie, nýbrž takové ceně, jakou fotografie měla pro samotného poškozeného. Tak může v uvedeném příkladě z okolností a důkazů vyplynout, že pro poškozeného měla fotografie cenu několika desítek tisíc, byť její tržní hodnota byla nulová.

Dále NOZ obsahuje zvláštní ustanovení pro případ, že škoda byla způsobena z pohnutky zvláště zavrženíhodné či z jiného kvalifikovaného důvodu (§ 2971).

V takovém případě se všem, kteří takovou škodu důvodně pociťují jako jinak neodčinitelné osobní neštěstí, nahradí nejen újma majetková (cena zničené věci), ale i nemajetková (duševní). Jinými slovy, v druhém příkladu (brutálně utýraného psa) nahradí škůdce nejen jeho cenu, jakož i cenu zvláštního citového vztahu k němu, ale navíc odškodní i způsobený psychický otřes (trestní odpovědnost pachatele tím není dotčena).

Smluvní omezení povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy

Současný OZ neumožňuje, aby se osoba vzdala práva, které jí má vzniknout teprve v budoucnu. Nelze se tedy dopředu vzdát ani práva na náhradu škody či nemajetkové újmy.

Pokud někdo žádá na druhém, aby mu na zahradě porazil strom, ale ten to z obavy ze vzniku škody odmítá, nemohou se tyto strany dohodnout na vyloučení budoucí možnosti požadovat náhradu škody, pokud by při kácení k nějaké došlo.

NOZ v souvislosti s celkovým zvyšováním smluvní volnosti takový typ dohod již nezakazuje.

Smluvní limitace náhrady újmy však nebude neomezená. Například nebude možné vyloučit povinnost nahradit újmu způsobenou úmyslně či z hrubé nedbalosti.

Přihlížet se nebude ani k ujednáním, která předem omezí práva spotřebitele či jiné slabší strany na náhradu újmy (§ 2898). Možné samozřejmě nebude ani, aby se někdo vzdal práva na náhradu újmy způsobené na svých přirozených právech (například zdraví či životě).

Oznámení

V praxi vzbuzuje relativně často problémy otázka, jaký význam má oznámení, kterým škůdce ostatní preventivně varuje před možností vzniku újmy.

NOZ výslovně uvádí, že takové oznámení automaticky nevylučuje povinnost škůdce uhradit vzniklou újmu. Nicméně dodává, že toto oznámení je možné považovat za varování před nebezpečím (§ 2896). Vliv na výsledné určení povinnosti hradit škodu tedy může být nepřímý, například s ohledem na posuzování zavinění.

Pokud na svůj pozemek umístí majitel ceduli s textem „Nebezpečí úrazu", nezbaví ho to povinnosti nahradit újmu, která vlivem špatného stavu pozemku vznikne procházející osobě. Umístění cedule však může mít vliv například na posouzení, zda se chodec sám nechoval nedbale a nepodílel se tak na vzniklé újmě i sám.

Okolnosti vylučující protiprávnost

Nutná obrana

V některých případech dochází k situacím, kdy sice určitá osoba újmu prokazatelně způsobila, nicméně bylo by zcela nevhodné po ní požadovat její náhradu. Typickým příkladem je újma způsobená při nutné obraně.

Pokud někdo někoho fyzicky napadne a ten mu v obraně rozbije hodinky, útočník nemá právo požadovat náhradu škody.

Toto pravidlo však neplatí absolutně. Vyloučení povinnosti hradit škodu například nenastane, pokud je obrana zjevně nepřiměřená (§ 2905).

Krajní nouze

Obdobná situace nastává, pokud někdo způsobí újmu v krajní nouzi. Za tu jsou považovány mimořádné situace, při kterých dochází k přímému ohrožení života či majetku.

Pokud někdo při hašení požáru ve svém bytě vytopí i sousední byty, nebude povinen hradit takto způsobenou škodu.

Ani toto pravidlo však neplatí bezezbytku. Neuplatní se například, pokud by uvedená osoba vyvolala požár sama nebo měla zjevně možnost nebezpečí zažehnat šetrnějšími způsoby (§ 2906).

Omluvitelné vzrušení mysli

Pro toho, kdo se ocitá v krajní nouzi, nebo je nucen se bránit, je zpravidla velice obtížné určit, jak intenzivnímu nebezpečí skutečně čelí.

NOZ z tohoto důvodu výslovně uvádí, že při posuzování jednotlivých případů krajní nouze a nutné obrany je třeba přihlédnout k tzv. omluvitelnému vzrušení mysli (§ 2907).

Pokud osoba při hašení požáru vytopí okolní byty, ačkoli by stačilo oheň udusit přikrývkou, lze toto jednání za určitých okolností omluvit strachem osoby, tedy jejím omluvitelným vzrušením mysli.

Nemajetková újma

Za nemajetkovou újmu je v obecném pojetí možné považovat jakoukoli újmu, která pro poškozeného neznamená přímou ztrátu na majetku. Typicky se jedná o zásah do zdraví, cti, soukromí osoby apod.

Následky této újmy bývají zpravidla velice závažné a v konečném důsledku se mohou projevit i v majetkových poměrech poškozeného.

Pokud je obchodní společnost neprávem obviněna ze šizení zákazníků, nemusí přijít pouze o svou dobrou pověst, ale v konečném důsledku i o své zákazníky, a tedy i zisk.

Zadostiučinění

Náhrada nemajetkové újmy se poskytuje formou tzv. zadostiučinění, které může mít celou řadu podob.

Zatímco současný OZ formu zadostiučinění blíže nespecifikuje, NOZ zdůrazňuje, že má být zvoleno takové řešení, které má potenciál způsobenou újmu dostatečně účinně odčinit. Jestliže takové zadostiučinění není možné zvolit, má být poskytnuto v penězích (§ 2951).

Pokud noviny zveřejní na titulní straně lživé informace způsobilé přivodit dotčené osobě nemajetkovou újmu, neměla by být zadostiučiněním pouhá omluva na posledních stranách novin, nýbrž kupříkladu omluva zveřejněná též na titulní straně.

V této souvislosti NOZ dále uvádí, že při určování způsobu a výše zadostiučinění musí být brán zřetel i na další okolnosti, např. zda byla újma způsobena použitím lsti či pohrůžky, zda byly účinky újmy násobeny uváděním ve veřejnou známost, zda byl poškozený diskriminován z důvodu svého pohlaví, etnického původu apod. V těchto případech musí být výše zadostiučinění úměrně zvýšena (§ 2957).

Nově je též výslovně ustanoveno, že náhradu nemajetkové újmy mohou za určitých okolností požadovat nejenom přímo dotčené osoby, ale i osoby, které újmu důvodně pociťují jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit (§ 2971).

V uvedeném případě pomluvy by tak mohli náhradu nemajetkové újmy požadovat například i příbuzní poškozeného.

Majetková újma (škoda)

Škoda představuje jakoukoli ztrátu na majetku. Nejedná se přitom pouze o škodu skutečnou (výše, o kterou se hodnota majetku snížila), ale i o ušlý zisk (výše, o kterou se hodnota majetku nezvýšila, ačkoliv měla).

Pokud někdo jinému poškodí vozidlo, se kterým dotyčný podniká, uhradí mu nejenom náklady na jeho opravu, ale i ztrátu na zisku, o který v důsledku nepojízdnosti vozidla přišel.

Za vzniklou škodu je zpravidla odpovědný ten, kdo ji způsobil – tzv. škůdce. NOZ nově důsledně rozlišuje podmínky náhrady škody s ohledem na to, kterou ze svých povinností škůdce porušil, tedy zda porušil povinnosti vyplývající ze zákona, smlouvy, či dobrých mravů (§ 2909 – 2913).

Pokud někdo vlivem nepřiměřené rychlosti poškodí cizí vozidlo, jde o škodu způsobenou porušením zákona. Naproti tomu, pokud někdo včas nedodá svému obchodnímu partnerovi zboží a ten kvůli tomu přijde o zakázku, škoda není způsobená přímým porušením zákona, nýbrž porušením smluvní povinnosti.

Zatímco při porušení zákona je škůdce za škodu odpovědný zpravidla pouze v případě, že ji skutečně zavinil, při porušení smluvní povinnosti není zavinění vždy třeba.

Pokud by ve výše naznačeném případě řidič (který není provozovatel vozidla) prokázal, že poškodil cizí vozidlo v důsledku selhání brzd, které mu v servisu špatně opravili, nemusel by škodu hradit. Naproti tomu, dodavatel, který by svému obchodnímu partnerovi vlivem poruchy na svém vozidle nedodal včas zboží, bude povinen hradit škodu i tak.

Jednou z mála možností, jak se při porušení smluvní povinnosti vyhnout hrazení škody, je odvolání se na tzv. vyšší moc (například živelné katastrofy apod.).

Pokud by dodavatel prokázal, že mu ve včasném dodání zabránila povodeň, nemusel by svému obchodnímu partnerovi škodu hradit.

Způsoby náhrady

Je-li někomu způsobena škoda na věci (např. poničen motocykl), připadají v úvahu dva způsoby náhrady buď v penězích, anebo uvedením do předešlého stavu (škůdce motocykl opraví, resp. nechá opravit, či koupí nový).

Současný OZ vychází z toho, že škoda se hradí v penězích. Pokud poškozený upřednostňuje náhradu škody uvedením do předešlého stavu, musí to výslovně navrhnout. Avšak i v případech, kdy je uvedení do předešlého stavu navrženo, soud je přizná, jen je-li možné a účelné.

NOZ oproti tomu preferuje náhradu škody uvedením do původního stavu. Zároveň však umožňuje, aby si poškozený místo této formy zvolil náhradu peněžitou (§ 2951). Soud jeho volbu přitom nebude nijak posuzovat a zasáhne proti ní pouze ve zcela výjimečných případech. Například pokud by poškozený svou volbou sledoval šikanu škůdce.

Koncepční změny

Současný občanský zákoník (OZ) řeší otázky náhrady újmy a bezdůvodného obohacení zcela nedostatečně, a to jak po stránce rozsahové, tak i po stránce kvality některých ustanovení.

V určitých ohledech je příliš stručný a nutí soudy vytvářet vlastní (často nepředvídatelná) pravidla; v jiných ustanoveních je naopak příliš podrobný a neposkytuje dostatečný prostor pro adekvátní rozhodnutí.

Nový občanský zákoník (NOZ) se s tyto nedostatky snaží napravit. Současnou právní úpravu tak významně rozšiřuje (namísto současných 50 přináší více než 100 paragrafů) a modifikuje. V končeném důsledku pak přináší mnohem propracovanější úpravu, která lépe vyhovuje potřebám každodenního života.

Z konkrétních změn je možné vyzdvihnout zejména:

• Posílení právního postavení poškozeného.
• Umožnění smluvní limitace náhrady škody před jejím vznikem.
• Zrušení paušálních limitů pro výpočet náhrad za ublížení na zdraví a usmrcení.
• Rozšíření případů náhrady nemajetková újmy.
• Rozpracování zvláštních případů vzniku škody.
• Zpřesnění terminologie a systematizace právní úpravy.
• Zmírnění důsledků bezdůvodného obohacení v dobré víře.

Náhrada újmy a bezdůvodné obohacení

Pokud někdo porušením svých povinností způsobí jinému majetkovou škodu či jinou újmu (např. poškození dobré pověsti, ublížení na zdraví apod.), měl by ji pochopitelně také napravit.

Úkolem občanského zákoníku je pro tyto případy nastavit jasná pravidla, podle kterých bude možné určit zejména, jakým způsobem, popř. v jaké výši má k této nápravě dojít. Výsledkem by přitom mělo být co nejúplnější uspokojení poškozeného, tedy vyvolání takového stavu, jako by ke vzniku újmy vůbec nedošlo. Nový občanský zákoník se této problematice věnuje v části § 2894 – § 2990.

Ustanovení o bezdůvodném obohacení mají do jisté míry podobný účel jako ustanovení o náhradě újmy, tedy napravit protiprávní stav. Přesto dopadají na jiný okruh případů.

O bezdůvodném obohacení můžeme hovořit pouze v případě, že se někdo bez spravedlivého důvodu obohatí na úkor druhého, přičemž k tomu nemusí dojít vlivem protiprávního jednání jako u odpovědnosti za škodu.

Typicky se jedná o situace, kdy někdo omylem poskytne druhému určité plnění (např. mu omylem pošle na účet peníze) nebo mu plní z důvodu, který odpadl apod. Nový občanský zákoník se této problematice věnuje v části § 2991 – § 3014.

Informační brožura

Zde si můžete stáhnout informační brožuru k věcným právům, kterou vydalo Ministerstvo spravedlnosti ČR:

 Brožura k věcným právům ke stažení (791 kB, Adobe Acrobat dokument)

Začlenění instituce správy cizího majetku do občanského zákoníku

Zcela nový institut v občanském zákoníku představuje správa cizího majetku (trust). Tvůrci zákona se při přípravě těchto partií zákona nechali širokou měrou inspirovat zejména úpravou obsaženou v občanském zákoníku Quebecu.

Vymezení správy cizího majetku je provedeno v ustanovení § 1400, podle něhož „Každý, komu je svěřena správa majetku, který mu nepatří, ve prospěch někoho jiného (beneficienta), je správcem cizího majetku“.

Nový zákoník rozlišuje dvojí správu cizího majetku: prostou a plnou. Při prosté správě je povinností správce pečovat o  zachování podstaty a účelu majetku. Při plné správě vzniká správci širší oprávnění – správce může se spravovaným majetkem učinit vše, co je potřebné k jeho zachování, zhodnocení nebo rozmnožení.

NOZ podrobně upravuje pravidla správy, zejména potom povinnosti správce vůči beneficientovi a povinnosti správce a beneficienta vůči třetím osobám. Řešena je rovněž problematika společné správy (situace, kdy existuje pluralita správců), skončení správy a jejího vyúčtování.

Svěřenský fond

Samostatný oddíl v úpravě správy cizího majetku je věnován svěřenskému fondu. Podstata svěřenského fondu spočívá v tom, že jeho zakladatel vyčlení ze  svého majetku určitou část a svěří ji správci, který majetek spravuje ve prospěch určité osoby (obmyšleného) či za konkrétním (např.  charitativním) účelem.

Základním znakem tohoto institutu je, že vyčleněný majetek přestává být vlastnictvím zakladatele, stává se samostatnou množinou, která není ani vlastnictvím správce, ani obmyšleného. Vyčleněný majetek nemá tudíž žádného vlastníka.

Správce je však oprávněn ke svěřenému majetku vykonávat práva, která přísluší vlastníkovi. Skutečnost, že správce nenabývá svěřený majetek do vlastnictví, je důležitá z toho důvodu, že nemůže být použit na úhradu dluhů správce v případě jeho insolvence. Již založený svěřenský fond může být v průběhu jeho trvání dále doplňován – i jinými osobami.

Zákoník dále podrobně upravuje vznik, změny a zánik svěřenského fondu, jakož i pravidla jeho správy a dohledu nad touto správou. 

Novinky v zástavním a zadržovacím právu

Zástavní právo

Dalším z věcných práv, která může mít jedna osoba vůči cizímu majetku, je zástavní právo. Jeho funkcí je zajištění dluhu, tj. toho, že dlužník dostojí své povinnosti, kterou má vůči věřiteli.

Zástavní právo se od dalších zajišťovacích prostředků odlišuje v tom, že má věcnou povahu, tzn. zásadně následuje právní osud zajištěné věci (zástavy), což je současně jeho hlavní výhodou.

Současný OZ hovoří o zajištění pohledávky, jinde o zajištění splnění povinnosti či závazku, obchodní zákoník taktéž není v názvosloví jednotný. První změnou NOZ je právě již samotná terminologie, kterou NOZ sjednocuje a hovoří zásadně o zajištění dluhu.

Poskytnutím zástavy dává zástavce věřiteli záruku za splnění povinnosti dlužníka. Pokud dlužník svůj dluh řádně a včas nesplní, může se věřitel uspokojit z výtěžku prodeje zástavy.

Zástavce je nejčastěji současně vlastníkem věci (pohledávky či jiné majetkové hodnoty), kterou poskytuje jako zástavu. Je tedy i osobou, kterou postihne výkon zástavního práva, neboť musí strpět případný prodej „svého“ majetku.

Vlastníka zástavy označuje NOZ jako zástavního dlužníka. Pokud zástavce zastaví cizí věc (§1343 a 1344), je zástavním dlužníkem vlastník zástavy.

Zástavním právem lze zajistit dluh peněžitý i nepeněžitý. Rozsah zajištění nepeněžitého dluhu se nemusí nutně řídit výší obvyklé ceny v době vzniku zástavního práva, jak předpokládá současný OZ, ale záleží na ujednání stran, jak rozsah vymezí. Výše zajištěného dluhu ale musí být nějakým způsobem určitelná.

Zástavou (tedy tím, co dluh zajišťuje) může být každá věc či jiná majetková hodnota, s níž lze obchodovat. NOZ výslovně a mnohem podrobněji upravuje zastavení pohledávky, podílu v korporaci, cenného papíru i účtu vlastníka zaknihovaných cenných papírů.

Zástavní právo lze zřídit i k věci, která dosud není majetkem zástavního dlužníka – např. ještě vůbec neexistuje (má být teprve vytvořena), nebo je zatím majetkem cizí osoby. Zástavní právo vznikne až v momentě, kdy se zástavní dlužník stane vlastníkem věci. To však nebrání tomu, aby bylo „budoucí zástavní právo“ zapsáno již předem do veřejného seznamu či do rejstříku zástav (§1310, 1341), pokud s tím dosavadní vlastník souhlasí.   

Novinkou NOZ je úprava zastavení cizí věci v zastavárenském závodu. Protože často dochází k tomu, že jsou zastavovány věci ztracené či ukradené, upravuje § 1344 NOZ tyto případy zvlášť. Důvodem je zvýšená ochrana skutečného vlastníka věci, který může požadovat po zastavárenském závodu její vydání. Musí ale prokázat, že dotčenou věc sám nesvěřil jiné osobě, a že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.

Vznik zástavního práva

Zástavní právo se zřizuje nejčastěji smlouvou. Nově je písemná forma vyžadována pouze pokud to zákon výslovně stanoví (např. pokud zastavená movitá věc není odevzdána zástavnímu věřiteli či třetí osobě, či v případě nemovitostí (§560). Je-li podmínkou vzniku zástavního práva jeho zápis do rejstříku zástav (§1319), musí mít zástavní smlouva formu veřejné listiny (§3026).

Samotná smlouva zpravidla ke vzniku zástavního práva nestačí, pro určité případy NOZ stanoví ještě dodatečné podmínky (např. zápis do příslušného seznamu, u movitých věcí jejich odevzdání zástavnímu věřiteli či třetí osobě, aby ji opatrovala, nebo označení, že věc je zastavena).

Pokud je zástavou závod (či jiná hromadná věc) či nemovitost evidovaná ve veřejném seznamu, je pro vznik zástavního práva nutný zápis do rejstříku zástav. Podmínku zápisu do tohoto rejstříku si mohou strany v zástavní smlouvě ujednat i v případech, kdy to zákon nevyžaduje.

Méně zakázaných ujednání v zástavní smlouvě

Vedoucí linkou NOZ je posílení důrazu na svobodnou vůli jednotlivce. To se projevuje především v závazkovém právu, kdy je stranám ponechána větší míra volnosti při uzavírání smluv, tvorbě jejich obsahu a prosazování svých práv.

Svobodná vůle ale v určitých případech musí ustoupit, to platí např. tehdy, když hrozí nebezpečí, že některé osoby zneužijí svého silnějšího postavení na úkor jiných. I při sjednávání zástavní smlouvy jsou proto strany omezeny. V porovnání se současným OZ však NOZ stranám přesto poskytuje větší míru volnosti.

Přehled smluvních ujednání, která jsou ve stanovených případech zakázána:

Práva a povinnosti

Novinkou oproti současnému OZ je zakotvení přímého nároku zástavního věřitele na pojistné plnění v těch případech, kdy byla zástava pojištěna. Zástavní věřitel může pojistné plnění zadržet a uspokojit z něj svou pohledávku za dlužníkem, pokud nebude řádně a včas splněna. Tento nárok mohou strany v zástavní smlouvě vyloučit.                  

Výkon zástavního práva

Pokud dojde k tomu, že dlužník svůj dluh řádně a včas nesplní, má věřitel právo uspokojit svou pohledávku výkonem zástavního práva. Ten zásadně spočívá ve zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě či prodejem zástavy dle zvláštního zákona.

Strany se však v zástavní smlouvě (či jejím dodatku) mohou dohodnout i jinak.

Největší novinkou je možnost ujednání, dle něhož si věřitel může zástavu ponechat – a to buď za libovolnou, či určenou cenu (§1315). Taková odchylná ujednání vyžadují vždy písemnou formu (§1359).

Pokud si strany ujednaly, že zástava bude zpeněžena jinak než ve veřejné dražbě či dle zvláštního zákona, musí věřitel při prodeji postupovat s odbornou péčí, nejen v zájmu svém, ale i v zájmu zástavního dlužníka.

Věřitel je povinen usilovat o to, aby zástavu prodal za cenu, které je možno docílit při prodeji srovnatelné věci, za srovnatelných okolností, na daném místě a v daném čase. Pokud tuto povinnost poruší, nemá to však vliv na práva třetích osob, která nabyly v dobré víře. To znamená, že nabyvatel věci nenese důsledky toho, že věc koupil za nižší cenu. Zástavní dlužník může ale po věřiteli požadovat náhradu škody, která mu tím vznikla.

 Zánik zástavního práva

NOZ upravuje zánik zástavního práva podrobněji než současný OZ. Výslovně řeší např. situaci, kdy dojde k převodu zástavy na jinou osobu, která byla v dobré víře, že na věci žádné zástavní právo nevázne.

V takovém případě dojde k zániku zástavního práva, neboť pokud se nabyvatel nemohl o existenci zástavního právo dozvědět z veřejného seznamu či přímo z rejstříku zástav, je třeba jeho dobrou víru chránit. Pokud je ale zástavní právo v některém z těchto seznamů vedeno, nemůže se nabyvatel dovolávat toho, že o něm nevěděl.

Zánikem zastavené věci zástavní právo zásadně končí. Často ale nemusí dojít k úplnému zániku, nýbrž např. k přeměně věci, jejímu rozdělení nebo spojení s jinou věcí. I pro tyto případy má NOZ zvláštní úpravu (§ 1349 – 1352).

Ze zastaveného materiálu (dřevo, kámen) byla vytvořena socha. Zástavní právo nezaniká, ale jeho předmětem je nově vytvořená socha.

Uvolněná zástava

Novinkou NOZ je možnost využití tzv. uvolněné zástavy v těch případech, kdy je zastavena věc evidovaná ve veřejném seznamu. Podstata uvolněné zástavy spočívá v tom, že při zániku zástavního práva, může být bez nutnosti jeho předchozího výmazu k téže věci zapsáno zástavní právo pro jiný dluh. Ve veřejném seznamu tudíž nedojde k výmazu a novému zápisu zástavního práva, ale pouze ke změně údaje o zajištěném dluhu. Podmínkou je, že nedojde k navýšení rozsahu zajištění. Výhodou takového řešení je, že nově zapsaný zástavní věřitel vstupuje do pořadí, které měl věřitel předchozí.

Záměna zástavního práva

NOZ nově umožňuje, aby bylo u věcí evidovaných ve veřejném seznamu zachováno pořadí zástavního práva jednoho věřitele pro věřitele jiného dluhu. Vznik nového zástavního práva je však podmíněn tím, že původní zástavní právo zanikne nejpozději do jednoho roku od zápisu nového zástavního práva.

Zadržovací právo

V NOZ převážně vychází z úpravy zadržovacího práva v současném OZ. Mění pouze následující:

Zadržovací právo lze zásadně uplatnit jen pro zajištění již splatného dluhu. Pokud ale hrozí, že dlužník svůj dluh nesplní, protože není schopen splácet ani své ostatní dluhy, může věřitel věc zadržet i před okamžikem splatnosti dluhu. NOZ nově umožňuje zadržet věci pro zajištění dosud nesplatného dluhu i v těchto případech:

• Dlužník měl dluh zajistit, ale neučinil tak.

• Dlužník prohlásil, že dluh nesplní.

Dle OZ zadržovací právo zaniká v důsledku zániku zajištěného dluhu nebo proto, že zanikla zadržená věc. Další možností dlužníka je dát věřiteli jinou jistotu, že dluh splní. Dle NOZ musí být jistota dostatečná a je možné, aby ji poskytla i jiná osoba než dlužník.

Dále NOZ nově počítá se zánikem zadržovacího práva za situace, kdy se věřitel zadržovacího práva sám vzdá – ať už jednostranně, nebo na základě dohody s dlužníkem.