Kontinuita rodinného práva se současným stavem

Obecné pojetí rodinného práva zůstává v novém občanském zákoníku nezměněno. NOZ v největší míře navazuje na  právní úpravu platnou v současnosti, která je široce vžitá, a inspiruje se v ní.

Pokud tedy nacházíme v rámci úpravy rodinného práva odchylky od současného stavu, jde především o změny formulační, které byly zavedeny s ohledem na snadnější porozumění textu.

NOZ zavádí i nové instituty (např. rodinný závod) osvědčené v zahraniční právní úpravě. Zároveň navrací některé instituty, které naše právo již dříve znalo (např. osvojení zletilého).

Nabytím účinnosti NOZ ke  dni 1. ledna 2014 dojde ke zrušení současné právní úpravy rodinného práva, která je dnes obsažena v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině, ve  znění pozdějších předpisů. NOZ pak obsahuje ustanovení o rodinném právu v části druhé § 655 – 975.

Obecně o rodinném právu

Rodinné právo upravuje práva a povinnosti osob, které v různých rolích vystupují v rodině.

Jde především o úpravu těchto práv a povinností:

• Mezi manžely navzájem
• Mezi rodiči a dětmi
• Mezi dětmi a dalšími osobami, které jim nahrazují rodiče, či jejich funkci nějak doplňují

Rodinné právo se zabývá těmito oblastmi:

• Manželstvím a registrovaným partnerstvím
• Manželským majetkovým právem
• Příbuzenstvím a švagrovstvím
• Jinými formami péče o děti
• Výživným

Manželství a registrované partnerství

Ačkoli bylo součástí návrhu NOZ i upuštění od církevního sňatku, nadále si budou moci snoubenci zvolit civilní, nebo církevní sňatek uzavřený před církví, která je k tomu oprávněná.

Vznik manželství

Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy, že spolu vstupují do manželství.

Závady ve sňatečném projevu vůle nejsou zákonnými překážkami. Těmito zákonnými překážkami, které jsou jinak nově výslovně vyjádřeny v § 672 – 676 NOZ, jsou nedostatek věku, svéprávnosti, dříve uzavřené a dosud trvající manželství (nebo registrované partnerství, nebo jiný obdobný svazek v zahraničí), příbuzenství, svěření do péče jiné osoby, poručenství a pěstounství.

Co je svéprávnost?

Jedná se o nový pojem NOZ, který nahrazuje dříve užívaný pojem „způsobilost k právním úkonům“. Plně svéprávným se člověk stává zletilostí, tedy dovršením 18. roku věku.

Plně svéprávným se člověk může stát před nabytím zletilosti v těchto případech:

Uzavřením manželství  – soud může (a jsou-li pro to důležité důvody) ve výjimečných případech povolit nezletilému uzavřít manželství, který není plně svéprávný a dovršil šestnácti let věku.

Přiznáním svéprávnosti – pokud nezletilý není plně svéprávný, dosáhl věku šestnácti let, osvědčí schopnost sám se živit a obstarat si své záležitosti, pak může soudu navrhnout, aby mu přiznal svéprávnost. S návrhem vysloví souhlas zákonný zástupce nezletilého.

Pokud je sedmnáctiletému přiznána svéprávnost, může se se snoubenkou oženit.

Neplatnost manželství a zdánlivé manželství

Kamarádi Honza a Jirka se sejdou v hospodě. Honza je čerstvě ženatý a pohádal se s manželkou, protože mu zakázala jít do hospody. Proto se Honza Jirky ptá: „Může být manželství neplatné?“

Ano, může. Za neplatné manželství se považuje takové, které vzniklo, bylo platné a jeho neplatnost prohlásí soud. NOZ rozlišuje zákonné překážky neplatnosti manželství. Bylo-li manželství prohlášeno za neplatné, považuje se za neuzavřené. Hádka s manželkou však samozřejmě není důvodem pro neplatnost manželství.

Naopak zdánlivé manželství (non matrimonium) je takové manželství, které nikdy nevzniklo. Soud může i bez návrhu (§ 678 NOZ) určit, že manželství není.

Manželství nevznikne:

• Pokud nebyly v projevu vůle o vstupu do manželství nebo ve sňatečném obřadu nebo v souvislosti s ním u jednoho ze snoubenců splněny takové náležitosti, na jejichž splnění je pro vznik manželství nutno bezvýhradně trvat.
• Pokud není církevní sňatek uzavřen před orgánem oprávněné církve.
• Pokud snoubenci v případě církevního sňatku nepředložili osvědčení matričního úřadu, že splnili všechny požadavky zákona pro uzavření manželství. To se nevztahuje na sňatečný obřad v případě přímého ohrožení života snoubence.
• Pokud mezi vydáním výše uvedeného osvědčení a uzavřením sňatku uplynula doba delší než šest měsíců (podle současné úpravy tři měsíce).

Zánik manželství

Manželství zaniká:

Rozvodem – lze rozlišit rozvod se zjišťováním příčin rozvratu manželství, a rozvod bez zjišťování příčin rozvratu manželství.

V případě rozvodu se zjišťováním příčin rozvratu manželství soud manželství rozvede, pokud je manželství tak hluboce a trvale rozvráceno, že nelze očekávat obnovení manželského soužití.

Rozvod bez zjišťování příčin rozvratu manželství se často nevhodně označuje jako „smluvený“ či „nesporný“ rozvod. Soud nezjišťuje příčiny rozvodu a manželství rozvede, pokud jsou splněny zákonem požadované podmínky.

Prohlášením za mrtvého jednoho z manželů nebo smrtí – smrt je považována za přirozený způsob zániku manželství. Proto NOZ oproti současné úpravě (§ 22 ZOR) tento způsob zániku manželství již výslovně nestanoví. Stejně tomu je v německé i rakouské právní úpravě.

Registrované partnerství

Úprava registrovaného partnerství zůstává v zákoně č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Manželské majetkové právo

Společné jmění manželů je v současné době upraveno v § 143 – 151 občanského zákoníku, nikoli tedy v zákoně o rodině. Podle NOZ je manželské majetkové právo zařazeno do části druhé, k právu rodinnému. Snoubencům i manželům nová úprava umožňuje lépe si uspořádat své majetkové poměry vzhledem k svým potřebám.

Vedle majetkového režimu zákonného (§ 709 – 715 NOZ) a režimu založeného rozhodnutím soudu (§ 724 – 728 NOZ) tak existuje i modifikovaný majetkový režim dohodnutý mezi snoubenci nebo manžely ve smlouvě (§ 716 – 723 NOZ), který může spočívat v režimu:

• Oddělených jmění (ustanovení § 729 – 730 NOZ)
• Vyhrazující vznik společného jmění ke dni zániku manželství
• Rozšíření nebo zúžení rozsahu společného jmění v zákonném režimu

Společné jmění manželů v zákonném režimu

Není-li manžely dohodnuto něco jiného, platí, že součástí společného jmění manželů je to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů.

Součástí společného jmění se mohou stát:

• Věci
• Práva
• Dluhy (pokud nejde o výjimky uvedené níže)

Dluhy nejsou součástí společného jmění manželů, pokud:

• Se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo

• je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.

Společné jmění manželů není tvořeno tím, co:

• Slouží osobní potřebě jednoho z manželů

• Nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl.
• Nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech.
• Nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví.
• Nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku.

Zisk, který plyne manželovi z jeho výhradního majetku, se rovněž stává součástí společného jmění.

Pokud jeden z manželů zdědí dům či byt, nestane se tato nemovitost součástí společného jmění manželů. Půjde o výlučný majetek manžela, který tuto nemovitost zdědil. Bude-li však manžel, jako výlučný vlastník, tuto nemovitost pronajímat k bydlení, pak zisk, který z toho utrží, se stane součástí společného jmění manželů.

NOZ rovněž upravuje ochranu třetích osob v souvislosti se společným jměním (§ 731 – 735 NOZ).

Podrobně také upravuje práva a povinnosti při zániku manželství (§ 764 – 765 NOZ).

Příbuzenství a švagrovství

Rodiče a dítě

Rodiče a děti mají vůči sobě navzájem práva a povinnosti, kterých se nemohou vzdát či zříci. Účelem práv a povinností rodičů k dítěti je zajištění hmotného i morálního prospěchu dítěte. NOZ navazuje na současnou právní úpravu, některá ustanovení však zpřesňuje a podrobněji rozvádí.

Svěření dítěte do péče po rozvodu rodičů

Po rozvodu může soud dítě svěřit do péče:

• Jednomu z rodičů
• Oběma rodičům společně (nově je třeba, aby s tím rodiče souhlasili)
• Oběma rodičům střídavě

Po rozvodu rodičů je možné dítě svěřit také do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte.

Určování rodičovství

„Mater semper certa est.“

Mateřství

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila.

Paní Eliška si přeje mít početnou rodinu, ale již dlouho nemůže se svým manželem otěhotnět. Biologické hodiny tikají, a proto se rozhodne co nejdříve situaci řešit. Vyřeší ji tak, že zajde za svou lékařkou, která jí sdělí zprávu, že je neplodná. Navrhne jí, aby s manželem zkusila cestu asistované reprodukce. Vajíčka dárkyně budou oplozena spermiemi jejího manžela a poté přenesena do dělohy paní Elišky. Matkou narozeného dítěte bude paní Eliška, a ne dárkyně.

Paní Jana je sice schopna otěhotnět, ale ne již embryo donosit. Proto by ráda uzavřela dohodu s paní Lenkou, která by převzala vajíčko oplodněné spermiemi partnera paní Jany, dále embryo nosila a po porodu by dítě paní Janě a jejímu partnerovi předala. Taková dohoda by však neměla žádné právní následky. Matkou dítěte bude ze zákona paní Lenka.

Otcovství

Podle současné právní úpravy je otcovství založeno:

• Zákonnou domněnkou, že otcem dítěte je manžel, narodí-li se dítě za trvání manželství nebo do tří set dnů po jeho zániku.
• V případě, kdy se dítě narodí z umělého oplodnění, se za otce považuje muž, který dal k umělému oplodnění své partnerky souhlas.
• Souhlasným prohlášením matky a muže, který o sobě prohlásí, že je otcem dítěte.
• Rozhodnutím soudu.

Jiné formy péče o děti

Poručenství

Poručník je jmenován soudem, pokud dítě nemá žádného rodiče, který má a vůči svému dítěti vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu. Poručníkem se může stát i osoba, kterou rodiče naznačili. Rodiče to mohou před svědky sdělit případnému budoucímu poručníkovi, nebo mohou své přání vyslovit v poslední vůli či naznačit to ve veřejné listině před notářem. Je-li poručníkem člověk, který o dítě osobně pečuje tak, jako by mu bylo dítě svěřeno trvale do péče, náleží mu hmotné zabezpečení jako pěstounovi (§ 939 NOZ).

Matka vychovává sama své dítě a trpí nevyléčitelnou nemocí. Ve své poslední vůli proto navrhne, aby po její smrti vychovával její dítě bratr. Pokud bude bratr po sestřině smrti o dítě pečovat tak, jako by mu bylo dítě svěřeno trvale do péče, bude mu náležet hmotné zabezpečení jako pěstounovi.

Svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče

Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka (tzv. pečující osoby). Nejčastěji půjde o přechodné řešení, v němž rodiče nemohou dočasně o dítě pečovat. Na rozdíl od pěstounské péče nevzniká nárok na dávky pěstounské péče. Dítě však má nárok na výživné, které platí rodiče přímo pečující osobě. Jestliže výživné nelze v odpovídající výši stanovit ani rodičům ani prarodičům, tento institut se nepoužije a je namístě svěření dítěte do pěstounské péče.

Ústavní výchova

Soud nařídí ústavní výchovu jen jako nezbytné opatření. Musí však vždy zvážit, zda dítě přednostně nesvěří do péče konkrétní osoby. Nedostatečné bytové poměry nebo majetkové poměry rodičů dítěte nebo osob, kterým bylo dítě svěřeno do péče, nemohou být samy o sobě důvodem pro rozhodnutí soudu o ústavní výchově. Možnost umístění dítěte do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho násilné odnětí biologickým rodičům. Takový zásah musí být vskutku nezbytný s ohledem na další okolnosti (z judikatury Evropského soudu pro lidská práva: Havelka a ostatní proti České republice). Ústavní výchovu lze nařídit nejdéle na dobu tří let (§ 972 odst. 1 NOZ). Soud ji může o další tři roky prodloužit, nebo zrušit. Z důležitých důvodů může soud ústavní výchovu prodloužit až o jeden rok po dosažení zletilosti (§ 974 NOZ).

Opatrovnictví

Rozlišujeme tyto druhy opatrovnictví:

• Kolizní opatrovnictví (kolizního opatrovníika jmenuje dítěti soud, hrozí-li střet zájmů dítěte na straně jedné, a jiné osoby na straně druh)
• Pro správu jmění dítěte
• Z jiného důležitého důvodu

Výživné

NOZ nadále upravuje vyživovací povinnost:

• Mezi manžely
• Mezi rozvedenými manžely
• Mezi rodiči a dětmi
• Mezi potomky a předky
• Výživné a úhradu některých nákladů neprovdané těhotné ženě nebo matce

Placení výživného

Podle současné právní úpravy se kromě některých zvláštních případů platí výživné vždy jednou měsíčně. Toto pravidlo NOZ ponechává, avšak také připouští, aby soud rozhodl o výživném i jinak. Osoba povinná a oprávněná se mohou dohodnout na jiném režimu, který jim bude vyhovovat.

Informační brožura 

Zde si můžete stáhnout informační brožuru k dědickému právu, kterou vydalo Ministerstvo spravedlnosti ČR:

 Brožura k dědickému právu ke stažení (584.9 kB, Adobe Acrobat dokument)

Vydědění

Potomka lze vydědit v tzv. listině o vydědění, která způsobuje vyloučení vyděděného z dědění po zůstaviteli. NOZ mění terminologii na tzv. prohlášení o vydědění.

Vyděděný tudíž nenabývá práva, ani nenastupuje po zůstavitelově smrti do jeho povinností, neboť ztrácí právo na svůj zákonem stanovený podíl. Podle současné právní úpravy (OZ) je v listině o vydědění třeba uvést alespoň jeden ze čtyř zákonem stanovených důvodů vydědění.

Dle § 469a odst. 3 OZ může zůstavitel vydědit potomka, jestliže:

• Potomek v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech.
• O zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl.
• Byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku.
• Trvale vede nezřízený život.

NOZ zákonné důvody vydědění přejímá a upravuje. Dle § 1646 NOZ může zůstavitel vydědit nepominutelného dědice, který:

• Mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi.
• O zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl.
• Byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze, nebo
• Trvale vede nezřízený život.

Vyděděný, který s důvody vydědění nesouhlasí, má možnost se žalobou bránit v rámci soudního řízení. Musí však prokázat, proč dle jeho názoru zůstavitel pro vydědění neměl zákonný důvod.

NOZ mimo jiné přináší změnu v problematice vydědění také v tom, že již nebude nutné uvádět v prohlášení o vydědění důvod vydědění (§ 1648 NOZ). A to proto, že důvod je většinou jak zůstaviteli, tak potomkovi dobře znám a není nutné ho zveřejňovat. Pokud zůstavitel neuvede v prohlášení o vydědění důvod vydědění, bude mít nepominutelný dědic právo na povinný díl. Prokáže-li se ale proti němu zákonný důvod vydědění, pak toto právo mít nebude.

Podle ustanovení § 3072 NOZ zemře-li zůstavitel po 1. lednu 2014 a bude-li odporovat jeho listina o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy byla učiněna (dle OZ), bude se považovat za platnou, bude-li vyhovovat ustanovením NOZ.

Právo na povinný díl a nepominutelný dědic

Za nepominutelné dědice jsou dnes považováni jen potomci zůstavitele, přičemž se rozlišuje mezi potomky zletilými a nezletilými.

Význam institutu nepominutelných dědiců se projevuje v případě dědění ze závěti, jelikož právo nepominutelných dědiců ve své podstatě omezuje zůstavitelovu pořizovací svobodu.

V případě, že má zůstavitel jen nezletilého potomka, nemá možnost odkázat, byť majetek nepatrné hodnoty, komukoli jinému než tomuto potomkovi. Dnes je stanoveno, že nezletilému potomku zůstavitele se musí v případě dědění ze závěti dostat alespoň tolik, kolik činí jeho dědický podíl ze zákona.

V případě zletilých potomků, nesmí být tito zkráceni více, než kolik činí polovina jejich dědického podílu ze zákona.

Nepominutelnými dědici jsou dle NOZ (§ 1643 odst. 1) děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci.

Nová úprava přináší posílení pořizovací svobody zůstavitele, jelikož se snižuje rozsah práva nepominutelných dědiců na jejich zákonný dědický podíl. V případě nezletilého potomka jsou to ¾ jeho zákonného dědického podílu a v případě zletilého potomka pak ¼ zákonného dědického podílu.

Jestliže má zůstavitel manželku a dva syny, přičemž jeden je v okamžiku zůstavitelovy smrti nezletilý a druhý zletilý, bude rozsah nároku synů tento: nezletilý syn musí získat alespoň ¼ z pozůstalosti a zletilý syn alespoň 1/12.

Pominutí nepominutelného dědice v závěti již nezpůsobuje její neplatnost, byť relativní, ale pouze zakládá právo nepominutelného dědice požadovat vyplacení svého povinného dílu (§ 1654 odst. 1 NOZ).

Odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele

Dnešní koncepce přechodu dluhů vychází z povinnosti dědice hradit zůstavitelovy dluhy pouze do výše nabytého dědictví. Zásadní problém, který potvrzuje i praxe, spočívá v tom, že dnes je předmětem pozůstalosti jen to, co dědicové musí nezbytně přihlásit (nemovitosti, vklady na účtech, apod.).

Naopak většina movitých věcí, jako např. drahé obrazy, starožitnosti, sbírkové předměty atd., dědicové většinou nepřiznají a dochází tak ke zkrácení práv věřitelů, jelikož dědicům za toto jednání nehrozí prakticky žádná sankce.

Pokud by se věřiteli podařilo prokázat, že nebylo do pozůstalosti zahrnuto vše, dojde jen k rozšíření pozůstalosti o ty věci, o kterých věřitel prokáže, že patřily zůstaviteli, a povinnost k úhradě dluhů se rozšíří o jejich hodnotu, což většinou stejně nestačí k pokrytí zůstavitelových dluhů.

Jelikož není důvodu zvýhodňovat dědice na úkor věřitelů, kloní se NOZ ke koncepci, která je obvyklá nejen v tradičních právních řádech, ale i v právních řádech, které mají podobné historické pozadí (např. Polsko).

NOZ posiluje pozici věřitelů tím, že primárně dochází k přechodu povinnosti k úhradě dluhů v plném rozsahu. Dědic musí uhradit zůstavitelovy dluhy i nad rozsah nabytého dědictví, případně ze svého výlučného majetku. Jistě není v určitých případech vhodné, aby dědic byl povinen k úhradě dluhů nad rozsah nabytého majetku. Je mu proto zákonem poskytnuta ochrana spočívající v možnosti ohraničení rozsahu povinnosti k úhradě zůstavitelových dluhů prostřednictvím soupisu pozůstalosti.

Dědic má právo vyhradit si soupis pozůstalosti, uplatní-li je do jednoho měsíce ode dne, kdy ho soud o tomto právu vyrozuměl (§ 1675 NOZ).

Kdo si nevyhradil soupis pozůstalosti, nebo prohlásil, že právo výhrady soupisu neuplatňuje, nemůže si soupis vyhradit dodatečně (§ 1676 odst. 2 NOZ).

Soupis pozůstalosti zpravidla vyhotoví notář. Může být nahrazen seznamem pozůstalostního majetku, který sepíše správce pozůstalosti a potvrdí jej všichni dědici. V jednoduchých případech může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku.

Jestliže si dědic vyhradil soupis pozůstalosti, bude povinen k úhradě zůstavitelových dluhů jen do nabytého dědictví, nikoliv v plné výši. Zdá se, že se v případě vyhrazení soupisu pozůstalosti pro věřitele oproti dnešnímu stavu nic nemění, ale není tomu tak. Jestliže dědic vědomě neuvede do soupisu pozůstalosti některé předměty a věřiteli se podaří jejich existenci prokázat, přestane pro dědice platit ochrana, kterou mu poskytoval soupis pozůstalosti a bude povinen uhradit dluhy v plné výši.

Dědické substituce

Nikdo nemůže v okamžiku sepsání posledního pořízení tušit, zda se osoba, kterou povolává za dědice či odkazovníka, skutečně nápadu dědictví dožije. Proto může být velmi praktické zřídit dědickou substituci.

Dnešní úprava dědického práva, jako téměř jediná v Evropě (ještě Slovensko), dědickou substituci vůbec neupravuje. NOZ upravuje dvě možnosti dědické substituce.

Obecné náhradnictví

Principem obecného náhradnictví je povolání náhradního dědice za dědice původního pro případ, že se původní dědic nedožije dědictví, nebo jej z nějakého důvodu nenabude (například odmítne-li dědictví nebo nebude-li způsobilý dědit). Povolá-li zůstavitel takto několik náhradníků, dědí ten, který je ve výčtu nejbližší osobě, která dědictví nenabyla.

Svěřenské nástupnictví

Institut svěřenského nástupnictví (tzv. fideikomisární substituce) umožňuje zůstaviteli přikázat svému dědici, aby dědictví, které přijal, po své smrti nebo v jiných, zůstavitelem určených případech, převedl na ustanoveného následného dědice (svěřenského nástupce).

Tento institut může mít své opodstatnění v případech, kdy mají rodiče např. mentálně postižené dítě. Pokud rodiče zemřou, stane se jediným dědicem jejich mentálně postižené dítě, které nemá testovací způsobilost. Jestliže by dítě následně zemřelo a nemělo žádných zákonných dědiců, připadla by celá pozůstalost státu. Pokud bude svěřenské nástupnictví zřízeno, zůstane v soukromé sféře zachován alespoň majetek, který dítě nabylo dědictvím po rodičích.

Odkaz

NOZ navrací odkaz do dědického práva. V dědickém právu se obecně uplatňuje princip univerzálního dědického nástupnictví, což znamená, že dědic nastupuje nejen do zůstavitelových práv, ale i do povinností. Odkaz je výjimkou z tohoto pravidla.

Nabytí dědictví potvrzuje dědici soud, zatímco právo na odkaz uplatňuje odkazovník vůči dědici bez soudní ingerence přímo. Odkazem se tudíž odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci, popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva.

Zůstavitel má sousedku, která se o něj před smrtí stará, a kamaráda ze studií, se kterým tráví své poslední dny. Tyto osoby chce pro případ své smrti nějakým způsobem odměnit. Ví, že se sousedce vždy líbil jeho jídelní servis a kamarádovi se líbí jeho knihy. Proto se rozhodne ustanovit je odkazovníky. Výhodou zřízení odkazu je zejména zrychlení dědického řízení, jelikož sousedka a kamarád nejsou dědici, a proto nebudou účastníky dědického řízení. Tím odpadnou časté průtahy v dědickém řízení způsobené neshodami dědiců. Druhou výhodou, tentokrát pro sousedku a kamaráda, bude jejich zproštění od povinnosti přispět poměrně k úhradě případných dluhů zůstavitele.

Odkazem je zpravidla věc, která patří zůstaviteli, avšak zůstavitel může jako odkaz určit i věc, která je ve vlastnictví jiné osoby (dědice nebo odkazovníka).

Zůstavitel má dva kamarády Jana a Petra. Jan je vlastníkem historického motocyklu, po kterém touží Petr. Zůstavitel se rozhodne povolat svého kamaráda Jana. Zároveň přikáže Janovi vydat Petrovi jako odkaz zmíněný historický motocykl. Jan má na výběr, zda dědictví přijmout a vydat motocykl, či dědictví odmítnout a motocykl si ponechat.

Osoba, které přísluší právo z odkazu je odkazovníkem. Za odkazovníka lze povolat i právnickou osobu, která má teprve vzniknout.

Vzhledem k tomu, že odkazovník není dědicem, není povinen k úhradě zůstavitelových dluhů. V souvislosti se zproštěním odkazovníků od povinnosti hradit zůstavitelovy dluhy, vyvstává otázka, zda nedojde zřízením odkazů k poškození práv věřitelů. NOZ pamatuje i na tyto situace. Každému z dědiců musí zůstat z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina odkazy nezatížená. Zatíží-li zůstavitel dědice více, má dědic právo na poměrné zkrácení odkazu (§ 1598 NOZ).

Dědická smlouva

Dědickou smlouvu, která je co do právní síly nejsilnějším dědickým titulem, naše právo znalo do roku 1950, kdy byla z občanského zákoníku vyloučena.

Kdo chce uzavřít dědickou smlouvu, musí mít nejen pořizovací způsobilost, ale i způsobilost smluvně se zavázat. Dědickou smlouvou lze povolat jak dědice, tak odkazovníka.

Dědická smlouva musí být uzavřena ve formě veřejné listiny. Nebude-li sepsána ve formě veřejné listiny, bude se na ni nahlížet jako na závěť.

Dědickou smlouvu nelze jednostranně zrušit, což dává předpokládaným dědicům vyšší jistotu, že se skutečně jednou stanou vlastníky. Nicméně dědická smlouva nijak neomezuje zůstavitele v nakládání s majetkem za jeho života.

Dědickou smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti. Čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle. Chce-li zůstavitel zanechat smluvnímu dědici i tuto čtvrtinu, může tak učinit závětí (§ 1585 odst. 1 NOZ).

V případě, že se povolávají dědickou smlouvou manželé, nemá obecně na platnost dědické smlouvy žádný vliv rozvod manželství. Rozvedený manžel ovšem může požádat soud, aby smlouvu zrušil.