Ochrana spotřebitele

V § 1810 a násl. jsou přehledně a srozumitelně regulována pravidla postupu uzavírání smluv mezi podnikatelem (§ 420 a 421) a spotřebitelem (§ 419), jejich náležitosti a obsah.

Podnikateli se zejména ukládají široké informační povinnosti (§ 1811), na které musí podnikatel pamatovat v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy.

V zákoně nechybí ani příkladmý výčet zakázaných ujednání, která zakládají významnou nerovnováhu práv či povinností stran v neprospěch spotřebitele. Jsou-li některá z uvedených či jim podobných ustanovení do smlouvy přesto zahrnuta, nevyvolávají žádné právní účinky (jsou pouze zdánlivá), ledaže by se jich spotřebitel sám dovolal (§ 1815).

Významným ustanovením k ochraně spotřebitele je § 1818, který výslovně stanoví, že v případech, kdy má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy podle tohoto oddílu NOZ, nemusí uvádět, z jakého důvodu tak činí. V jeho prospěch dále platí, že stačí, je-li odstoupení od smlouvy ve stanovené lhůtě odesláno, což je odchylka od obecného pravidla, že projev vůle vyvolává právní účinky zásadně až od okamžiku, kdy adresátovi dojde (§ 570).

Druhý oddíl (§ 1820 – 1867) se věnuje smlouvám uzavíraným pomocí prostředků komunikace na dálku a smlouvám uzavíraným mimo obchodní prostory, kde lze poukázat například na § 1822 a 1844, které stanoví závaznost údajů sdělených před uzavřením smlouvy.

Ochranu spotřebitele sledují i ustanovení § 1838 a 1851 obsahující pravidla o neobjednaném plnění. Dle jejich výslovného znění spotřebitel není povinen na své náklady podnikateli vnucené zboží vracet, nic platit, ani jej nějakým způsobem vyrozumívat. Na spotřebitele se hledí jako na poctivého držitele, má tudíž právo s dodaným zbožím nakládat jako vlastník, zejména si je ponechat, nebo zcizit jiné osobě.

Limity smluv uzavíraných adhezním způsobem

Pokud smlouva není výsledkem vyjednávání obou stran o jejím obsahu, ale vznikla tak, že jedna strana předložila druhé již hotový text smlouvy, který druhá strana mohla buď přijmout, či odmítnout, existuje riziko, že dojde k určité nerovnováze v právech a povinnostech stran.

Aby nedocházelo k tomu, že silnější strana jednostranně vnutí slabšímu smluvnímu partnerovi smluvní podmínky, jejichž obsah neměl možnost reálně ovlivnit, stanoví § 1798 – 1801 NOZ určité ochranné limity.

Obsahuje-li např. smlouva uzavřená adhezním způsobem ujednání (doložku), které lze přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo které je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelné, je takové ujednání platné pouze za předpokladu, že slabší smluvní straně nepůsobí újmu, nebo prokáže-li druhá strana, že význam doložky slabšímu partnerovi dostatečně vysvětlila (§ 1800).

Od pravidel v § 1799 – 1800 NOZ se není možné odchýlit, což však neplatí pro podnikatele (§ 1801).

Změny v obchodních podmínkách

Pro usnadnění a urychlení procesu uzavírání smluv mají strany možnost podřídit svůj vztah pravidlům obsaženým v obchodních podmínkách.

Aby byly obchodní podmínky pro obě strany závazné, musí být oběma stranám známé, což zpravidla předpokládá jejich přiložení k návrhu smlouvy (§ 1751). Uzavírají-li spolu smlouvu podnikatelé, mohou část obsahu smlouvy určit pouhým odkazem na obchodní podmínky vypracované odbornou či zájmovou organizací.

Pokud se strany ve smlouvě dohodly na odchylce od obchodních podmínek, má přednost jejich ujednání. Z obsahového hlediska je nutné zmínit, že pro strany platí samozřejmě pravidla z dalších částí NOZ, zejména ustanovení o ochraně spotřebitele, který je jako slabší smluvní strana zvlášť chráněn (§ 1810 a násl.).

Obecně však NOZ (§ 1753) stanoví, že ustanovení obchodních podmínek, která druhá strana nemohla rozumně očekávat, jsou neúčinná, ledaže s nimi tato strana výslovně souhlasila. Může se jednat např. o ujednání, které vylučuje odpovědnost jedné strany v případě porušení smlouvy. Při posuzování přípustnosti ujednání je třeba přihlížet nejen k jeho obsahu, ale i ke způsobu vyjádření (např. velikost písma, umístění v textu apod.).

Vzhledem k praktičnosti obchodních podmínek je využívají často obchodníci, kteří uzavírají smlouvy s větším počtem osob. Je-li obsahem těchto smluv povinnost k dlouhodobému a opětovnému plnění stejného druhu, je pravděpodobné, že dříve či později vznikne potřeba změn obchodních podmínek, kterými se právní vztah řídí.

Podle současné právní úpravy nelze takovou změnu provést jinak než ujednáním obou stran. To bývá u smluv uzavíraných s velkým počtem osob technicky a administrativně náročné. S cílem takovým komplikacím pokud možno předejít, umožňuje NOZ (§ 1752) stranám, aby si již při uzavírání smlouvy sjednaly možnost jednostranné změny obchodních podmínek, pokud je již v této chvíli zřejmé, že pozdější změna může být potřeba. Podmínkou platnosti ujednání je, že druhá strana bude mít možnost změny odmítnout a závazek z tohoto důvodu vypovědět (tzv. ultimativní změna smlouvy).

Důvodem pro změnu obchodních podmínek nemohou být okolnosti, které již při uzavření smlouvy strana odkazující na obchodní podmínky musela předpokládat; to platí i pro změny osobních či majetkových poměrů – pokud se strany nedomluvily jinak.

Výslovná úprava předsmluvní odpovědnosti v NOZ

Smluvní právo ovládá zásada svobodné vůle, která se projevuje již při samotném vzniku závazku, a to v tom, že zásadně není nikdo povinen smlouvu uzavřít, dokud není rozhodnutý, že tak skutečně chce učinit. Na druhou stranu je třeba regulovat nepoctivé jednání při uzavírání smlouvy, v jehož důsledku může dojít k zásahu do práv jiných osob.

NOZ výslovně definuje povinnosti, které strany při jednání předcházejícím uzavření smlouvy musí dodržet. Pokud některá ze stran tyto povinnosti poruší, jedná vůči druhé straně nepoctivě (§ 6). Vznikne-li druhé straně v důsledku toho nějaká újma, má nárok na její náhradu (§ 2910).

Předstíraný úmysl uzavřít smlouvu – "jednání na oko"

Ten, kdo z vlastní iniciativy zahájil jednání o smlouvě, nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má skutečně v úmyslu smlouvu uzavřít, je odpovědný za škodu vzniklou v důsledku toho, že ke vzniku závazku nedošlo.

Neuzavření smlouvy "za pět minut dvanáct"

Ust. § 1729 zakládá nárok na náhradu škody straně poškozené v důsledku bezdůvodného neuzavření smlouvy. Nárok vznikne za předpokladu, že již jednání stran dospělo do takové fáze, kdy se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné. Výše náhrady je v tomto případě omezená částkou, která odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech. Přitom není nutné prokázat ztrátu z neuzavření konkrétní smlouvy. Oproti současné soudní praxi, která poškozenému přiznává pouze nárok na náhradu nákladů, NOZ připouští i vznik nároku na náhradu ušlého zisku.

Nesplnění informační povinnosti

K jednání o uzavření smlouvy neoddělitelně patří zjišťování údajů o skutečnostech podstatných pro konečné rozhodnutí o tom, jestli spolu strany smlouvu uzavřou či nikoli. Ust. § 1728 NOZ proto stanoví povinnost stran sdělit si v průběhu procesu uzavírání smlouvy veškeré skutkové i právní okolnosti, které jim jsou nebo musí být známy, tak aby se obě mohly přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu.

Případné porušení informační povinnosti může být dalším důvodem vedoucím ke vzniku předsmluvní odpovědnosti, s nímž NOZ spojuje nárok na náhradu škody. Pokud jedna ze stran ví, že její smluvní partner uzavřením smlouvy sleduje určitý cíl (např. koupě pozemku za účelem stavby rodinného domu), ale přesto mu zamlčí určité údaje, o nichž ví nebo musí vědět, že by jej od založení závazku odradily, nejedná poctivě. Vznikne-li v důsledku toho druhé straně škoda, je povinen k její náhradě (§ 1728 odst. 2, § 2910).

Porušení tajemství

NOZ nezapomíná ani na ochranu důvěrných údajů, které strany získaly při jednání o smlouvě. Jestliže některá ze stran důvěrná sdělení prozradí či zneužije, je povinna smluvnímu partnerovi vydat to, oč se tímto jednáním obohatila (§ 1730). Vedle toho bude mít poškozená strana při splnění obecných podmínek (§ 2894 a násl.) i nárok na náhradu újmy.

Koncepční změny

Sjednocení smluvního práva

Základní koncepční změnou v novém občanském zákoníku oproti stávajícímu právnímu stavu je sjednocení úpravy jednotlivých smluvních typů do jediného právního předpisu. Okamžikem  účinnosti NOZ tak dojde k odstranění dosavadní věcně nezdůvodnitelné dvojkolejnosti závazkového práva obchodního a neobchodního, která je dnes v mnohém směru zbytečně duplicitní.

Tato duplicita se týká nejenom úpravy jednotlivých smluvních typů (např. kupní smlouva, smlouva o dílo a další), ale také ustanovení obecného závazkového práva (příkladem může být zdvojená úprava prodlení, odpovědnosti, promlčení atd.).

Do soustavy jednotlivých smluvních typů byly zařazeny i ty, které v současném právním řádu stojí mimo občanský i obchodní zákoník. Jedná se zejména o již zmíněnou pojistnou smlouvu upravenou zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.

Z hlediska systematiky jsou nově závazky z právních jednání správně zařazeny před ustanovení o závazcích z deliktů.

Hlavními inspiračními zdroji pro úpravu obligačního práva v novém občanském zákoníku byly zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT, Principy evropského smluvního práva (PECL), projekt Evropského zákoníku o smlouvách (CEC) a zahraniční zákoníky, zejména švýcarský a německý. Čtvrtý díl věnovaný závazkům ze smluv uzavíraných se spotřebitelem vychází z množství evropských směrnic.

Hlavní zásady

V celkovém pojetí úpravy závazků z právních jednání se výrazně promítá ústřední zásada nového občanského zákoníku, kterou je zásada autonomie vůle. Tato se projevuje zejména následujícími způsoby:

Ustanovení o smluvním právu jsou zásadně dispozitivní

Pokud stranám zákonná úprava nevyhovuje, mohou se rozhodnout pro odchylné a jim více vyhovující vymezení práv a povinností. Zákonné znění jim slouží pouze jako inspirační zdroj.

Méně přísná pravidla pro vznik, změnu i zánik závazku

Smluvní partneři se např. vůbec nemusí striktně držet modelu vzniku smluvního závazku postupem spočívajícím v návrhu a jeho přijetí, ale mají i další možnosti. příkladem je např. vznik smlouvy tzv. faktickou akceptací návrhu smlouvy. Za podmínek § 1744 adresát nabídky nemusí navrhovateli oznamovat, že s jeho návrhem souhlasí. Nabídku může přijmout jednoduše tak, že se podle ní zachová – zejména tím způsobem, že poskytne nebo přijme plnění druhé strany.

I pozdní přijetí nabídky má účinky přijetí včasného, pokud se navrhovatel začne chovat ve shodě s nabídkou (§ 1743). Vznik smlouvy faktickým jednáním je však možný pouze tehdy, pokud jej připustil navrhovatel v nabídce, nebo se mezi stranami jedná o zavedenou praxi, či je to v podobných případech obvyklé.

Zásada bezformálnosti

Pro smlouvy platí zásada bezformálnosti, což vyplývá již z obecné části NOZ věnované právnímu jednání, kde § 559 stanoví, že každý má právo si pro právní jednání zvolit libovolnou formu, pokud jej v tomto směru neomezuje zákon (jak je tomu např. při zřízení či převodu věcných práv – § 560) nebo ujednání s druhou stranou.

NOZ obsahuje mnohem menší počet případů, kdy musí právní jednání splňovat přísné formální požadavky, což platí právě a především pro závazkové právo, kde by měl být poskytnut co nejširší prostor pro uplatnění svobodné vůle stran.

Volnější pravidla platí např. pro změnu smluv: Jestliže se strany dobrovolně rozhodly pro uzavření smlouvy např. v písemné formě, ač to zákon pro daný typ smlouvy nevyžaduje, mohou smlouvu přesto upravit i ústně. Pokud chtějí i pro změny právního jednání zachovat určitou formu, musí si to výslovně ujednat. Ust. § 564 NOZ v tomto přebírá současný § 272 obchodního zákoníku, který je pro strany v porovnání s úpravou v OZ méně striktní (pozor však na § 1906 NOZ).

Jestliže strany uzavřely smlouvu v jiné než písemné formě, mohou za účelem lepší důkazní pozice obsah smlouvy ještě dodatečně písemně potvrdit. Vyhotovení takového potvrzení (např. i formou zápisu z jednání) má význam především v podnikatelských kruzích. NOZ proto stanoví, že potvrdí-li smlouvu jedna ze stran, které ji uzavřely jako podnikatelé, v přesvědčení, že potvrzení věrně zachycuje obsah smlouvy, tak smlouva platí s tímto obsahem, a to i kdyby potvrzení vykazovalo odchylky od skutečně ujednaného obsahu smlouvy (§ 1757). To samozřejmě platí jen u nepodstatných odchylek. Druhá strana má navíc vždy právo i sebemenší odchýlení odmítnout.

Právní jednání je třeba v pochybnostech pokládat spíše za platné než neplatné

Tato zásada, která je výslovně zakotvena v § 574, se prakticky promítá např. v následujících ustanoveních:

• Je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, může soud rozsah změnit tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran, a tím důvod neplatnosti odstranit (§ 577). Soud přitom není vázán návrhy stran, musí ale uvážit, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. 
• Ust. § 582 nově umožňuje zhojení neplatnosti právního jednání. Pokud již došlo k plnění na základě smlouvy, která není uzavřena ve formě ujednané stranami, nemůže být jednou z těchto stran namítáno, že je smlouva kvůli tomu neplatná. To platí i tehdy, stanoví-li určitou formu čtvrtá část zákoníku.
• Aby smlouva vyvolávala účinky zamýšlené stranami, musí být dostatečně určitá a srozumitelná. Jestliže tomu tak není a obsah smlouvy nelze zjistit ani výkladem, jedná se pouze o tzv. zdánlivé právní jednání. Ustanovení § 553 však stanoví, že byl-li projev vůle (zejména nabídka či její přijetí) mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku.

Ochrana slabší smluvní strany

V novém občanském zákoníku je na mnohých místech, tudíž i v rámci obligačního práva, pamatováno i na ochranu slabší smluvní strany. Kdo slabší stranou je, bude nutné odvodit z okolností konkrétního smluvního vztahu. Vodítkem je např. možnost strany možnost ovlivnit obsah závazku, nebo její osobní znalosti a zkušenosti.

Pro případy, v nichž reálně vzniká riziko zneužití slabší strany, má NOZ svá ochranná ustanovení. Jedná se zejména o:

• Ust. § 433, který zakazuje zneužití hospodářského postavení podnikatele vůči osobě, která jedná mimo souvislost s vlastním podnikáním.
• Ust. § 1810 a násl. upravující ochranu spotřebitele.
• Ust. § 1798 a násl. regulující postavení stran smluv uzavíraných adhezním způsobem.
• Ust. § 1793 – 1797 o neúměrném zkrácení a lichvě.

Zvláštní pravidla má NOZ u některých smluv. Především je třeba vyzdvihnout ochranu nájemce bytu či domu, zákazníka ze smlouvy o zájezdu či zaměstnance.

Zajímavou novinkou je omezení nároku věřitele na zaplacení úroků do výše jistiny, pokud bez rozumného důvodu otálel s uplatněním práva na zaplacení dluhu.

Ochrana spotřebitele

V § 1810 a násl. jsou přehledně a srozumitelně regulována pravidla postupu uzavírání smluv mezi podnikatelem (§ 420 a 421) a spotřebitelem (§ 419), jejich náležitosti a obsah.

Podnikateli se zejména ukládají široké informační povinnosti (§ 1811), na které musí podnikatel pamatovat v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy.

V zákoně nechybí ani příkladmý výčet zakázaných ujednání, která zakládají významnou nerovnováhu práv či povinností stran v neprospěch spotřebitele. Jsou-li některá z uvedených či jim podobných ustanovení do smlouvy přesto zahrnuta, nevyvolávají žádné právní účinky (jsou pouze zdánlivá), ledaže by se jich spotřebitel sám dovolal (§ 1815).

Významným ustanovením k ochraně spotřebitele je § 1818, který výslovně stanoví, že v případech, kdy má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy podle tohoto oddílu NOZ, nemusí uvádět, z jakého důvodu tak činí. V jeho prospěch dále platí, že stačí, je-li odstoupení od smlouvy ve stanovené lhůtě odesláno, což je odchylka od obecného pravidla, že projev vůle vyvolává právní účinky zásadně až od okamžiku, kdy adresátovi dojde (§ 570).

Druhý oddíl (§ 1820 – 1867) se věnuje smlouvám uzavíraným pomocí prostředků komunikace na dálku a smlouvám uzavíraným mimo obchodní prostory, kde lze poukázat například na § 1822 a 1844, které stanoví závaznost údajů sdělených před uzavřením smlouvy.

Ochranu spotřebitele sledují i ustanovení § 1838 a 1851 obsahující pravidla o neobjednaném plnění. Dle jejich výslovného znění spotřebitel není povinen na své náklady podnikateli vnucené zboží vracet, nic platit, ani jej nějakým způsobem vyrozumívat. Na spotřebitele se hledí jako na poctivého držitele, má tudíž právo s dodaným zbožím nakládat jako vlastník, zejména si je ponechat, nebo zcizit jiné osobě.

Obecně k závazkovému právu

Současný občanský i obchodní zákoník užívají termín závazek jednak pro pojmenování vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, ale zároveň i pro označení povinnosti dlužníka, tj. dluh.

Nový občanský zákoník se snaží o jasné rozlišení, když jako závazek označuje vztah mezi věřitelem a dlužníkem, jehož obsahem jsou práva a povinnosti těchto dvou (či více) osob v rámci tohoto vztahu.

Věřitel je tím, kdo má právo – pohledávku – od dlužníka požadovat, aby pro něj (či pro jiného) např. něco vykonal. Naopak dlužník je k tomuto povinen pouze vůči věřiteli, k němuž jej tíží dluh.

Důvodem vzniku závazku je nejčastěji smlouva, což se projevuje už v rozsahu, který je smluvnímu právu vyčleněn již v současném občanském a obchodním zákoníku, ale také ve zvláštních předpisech (např. v zákoně o pojistné smlouvě).

Nový občanský zákoník se smluvnímu právu věnuje ve více než tisícovce ustanovení (§1724 – 2893), v nichž podrobně upravuje všechny podstatné otázky smluvního vztahu, od jeho vzniku, obsahu, případné změny, až po zánik.

Vždy je také třeba nalistovat do jiných částí zákona, které se věnují např. náležitostem právního jednání – tj. i smluv, nebo do části o věcných právech, kde nalezneme zejména důležitá pravidla o nabývání vlastnického práva.

Závazky vznikají vedle smluv i v důsledku protiprávních činů, kterým je věnován prostor v kapitole o náhradě újmy.

Právním důvodem vzniku závazku jsou ale i jiné skutečnosti. Přestože jejich jednotná úprava není možná, jsou pro přehlednost obsaženy v šesté hlavě NOZ. Kromě toho nelze opomenout ani závazky z právního jednání jedné osoby (§ 2884 a násl.).

Víte, že? I pozdní přijetí nabídky má účinky přijetí včasného, pokud se navrhovatel začne chovat ve shodě s nabídkou.

Informační brožura

Zde si můžete stáhnout informační brožuru k rodinnému právu, kterou vydalo Ministerstvo spravedlnosti ČR:

 Brožura k rodinnému právu ke stažení (945.9 kB, Adobe Acrobat dokument)

Pěstounská péče

Pěstounská péče je osobní péčí o dítě třetí osobou. Účelem pěstounské péče není přijetí cizího dítěte za své jako v případě osvojení, kdy dochází ke změně statusu dítěte.

Zprostředkování svěření dítěte do pěstounské péče v České republice zajišťují v současnosti krajské úřady a ministerstvo ((§ 20 odst. 2 a) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí.).

Děti svěřené do pěstounské péče zpravidla své rodiče znají a předpokládá se tedy i styk rodiče s dítětem. Pěstounská péče by měla být vnímána spíše jako dočasná péče.

Soud může pěstounskou péči vymezit na dobu určitou (například po dobu pobytu rodiče v léčebně), ale i neurčitou. Pěstounská péče tak může řešit nastalé krize v rodině atd. Rodiče mohou děti dle § 959 odst. 2 NOZ požadovat i zpět (to je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva: Kutzner proti SRN).

Upřednostňuje se osobní péče o dítě příbuzným nebo osobou blízkou. Pěstounská péče má přednost před péčí o dítě v ústavech nebo v jiných zařízeních ústavního typu.

Osvojení zletilého jako nový institut NOZ

Osvojení zletilého je významné především z hlediska dědění, kdy osvojenec dědí v první zákonné třídě dědiců a zároveň nevstupuje v dědické právo osvojitele vůči jiným osobám.

O osvojení rozhodne (§ 796 odst. 2 NOZ) soud na návrh osoby, která chce zletilého osvojit. K návrhu se zletilý připojí. Osvojení má právní následky pro osvojencovy potomky jen pokud se narodili později.

Osvojenec si ponechává své dosavadní příjmení, ale se souhlasem osvojitele může k svému příjmení připojit i příjmení osvojitele.

Má-li již osvojenec nebo osvojitel připojované příjmení, nemůže dojít připojením příjmení na základě osvojení k jeho ztrojení.

Osvojení nezletilého

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní (statusová změna) za účelem vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě. O této statusové změně rozhoduje na návrh soud. Osvojení je nově vnímáno jako forma rodičovství, nikoli jako náhradní péče o dítě.