Zrušení obchodního zákoníku

Stávající obchodní zákoník (ObchZ) byl přijat v roce 1991. Tedy v době, kdy se soukromé právo teprve probouzelo z devastace nastolené po roce 1950 a kdy s ním byly pramalé zkušenosti.

Jeho tvůrci se při práci inspirovali především zákoníkem mezinárodního obchodu, prvorepublikovou a německou právní úpravou, přičemž výsledkem byla nesourodá směsice pravidel, která si již záhy po své účinnosti vyžádala řadu novelizací.

S častými změnami se zákoník potýkal i v další době své existence. Důvodem byly nejenom potřeby transformující se ekonomiky, ale i nutnost harmonizace s právem EU. Nakonec se obchodní zákoník vyvinul do podoby celistvého kodexu, který vedle občanského zákoníku vytvořil vlastní a do určité míry nezávislou větev soukromého práva.

Takto rozdělené soukromé právo pochopitelně přinášelo nemalé komplikace, když v některých případech nebylo jasné, jakým zákoníkem (občanským nebo obchodním) se mají konkrétní právní vztahy řídit.

Z tohoto a mnoha jiných důvodů bylo v rámci rekodifikace rozhodnuto o zrušení obchodního zákoníku a integraci soukromého práva do zákoníku občanského.

Nový občanský zákoník (NOZ) se tak stal středobodem soukromého práva. Podstatná část ustanovení ObchZ byla zrušena spolu s tímto předpisem, část ustanovení však byla přenesena do NOZ (např. obecná ustanovení o obchodním tajemství, firmě či ustanovení o některých smluvních typech a zajištění závazků).

Pouze pro právní úpravu obchodních společností a družstev, která je dnes obsažena v druhé části ObchZ, byl vyhrazen nový zvláštní zákon, a sice zákon č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích.

Zákon o obchodních korporacích

Zákon o obchodních korporacích (ZOK) představuje druhou část rekodifikace soukromého práva, která úzce navazuje na NOZ. Jak vyplývá z výše uvedeného, tento zákon nemá být pokračovatelem obchodního zákoníku, nýbrž zvláštním předpisem, který se zabývá úzce vymezeným okruhem právnických osob – obchodními korporacemi.

Pod pojem obchodní korporace ZOK zahrnuje všechny formy obchodních společností (spol. s ručením omezeným, akciovou spol., komanditní spol., veřejnou obchodní spol., evropskou spol. a evropské hospodářské zájmové sdružení) i družstev (tedy družstvo v užším smyslu, bytové družstvo, sociální družstvo a evropské družstvo), nicméně jeho úprava dopadá především na tuzemské formy těchto korporací, neboť ty evropské jsou primárně upraveny zvláštními předpisy EU.

ZOK upravuje základní podmínky fungování obch. korporací – od jejich založení, přes rozložení vnitřní struktury orgánů, odpovědnosti členů těchto orgánů, činnosti v rámci koncernů až po jejich zrušení. Přesto v jeho textu nenalezneme všechny tyto podmínky. Některé jsou řešeny na obecnější úrovni v NOZ, jiné naopak na úrovni specifičtější ve zvláštních zákonech (např. v zákoně o přeměnách obch. společností či v zákoně o veřejných rejstřících).

ZOK je tedy nutné chápat jako podstatný, nicméně stále jen dílčí článek víceúrovňové struktury právní úpravy obchodních korporací, a nikoliv jako všezahrnující kodex těchto organizací.

Informační brožura

Zde si můžete stáhnout informační brožuru k zákonu o mezinárodním právu soukromém, kterou vydalo Ministerstvo spravedlnosti ČR:

 Brožura k zákonu o mezinárodním právu soukromém ke stažení (399.3 kB, Adobe Acrobat dokument)

Pravidla pro použití imperativních norem

NZMPS výslovně zakotvuje, že imperativní normy (nebo též nutně použitelné normy) je nutné použít vždy bez ohledu na to, jakým právním řádem se poměr řídí (§ 3 NZMPS).

Imperativní normy jiného zahraničního práva (§ 25 NZMPS) se použijí v případě, že:

• Práva a povinnosti, o které jde, mají k takovému jinému státu dostatečně významný vztah.
• Je to spravedlivé vzhledem k povaze těchto ustanovení, jejich účelu nebo k důsledkům, jež by vyplynuly zejména pro účastníky z jejich použití/nepoužití.
• Byl učiněn návrh účastníka.
• Obsah a platnost těchto ustanovení účastník prokázal.

 Zakotvení kvalifikace

Zatímco NZMPS se ve svém ustanovení § 20 zabývá řešením tzv. kvalifikačního problému, dosavadní úprava otázku kvalifikace neobsahovala. Jde o řešení otázky, pod jakou kolizní normu bude konkrétní případ spadat. Při kvalifikaci se vychází z českého práva. Je potřeba přihlédnout i k funkci, jakou normy plní ve svém právním řádu v případě, že se má na určitý poměr použít ustanovení z více než jednoho právního řádu.

Předběžné otázky

Nově se zakotvuje kolizní úprava předběžných otázek. Předběžné otázky (§ 22) se posuzují samostatně (tzv. samostatné navázání) dle kolizních ustanovení NZMPS (§ 22 odst. 1 NZMPS). To neplatí, pokud není pro předběžnou otázku dána pravomoc českých soudů (tzv. nesamostatné navázání).

Statusové otázky

NZMPS obsahuje specifickou úpravu práva rozhodného pro statusové otázky (např. právnické osoby v § 30 NZMPS). Podle současné úpravy ustanovení § 3 ZMPS platí obecné pravidlo, dle něhož se nerozlišuje mezi fyzickou a právnickou osobou.

Hraniční určovatel obvyklého pobytu

NZMPS nově pracuje s tzv. hraničním určovatelem obvyklého pobytu namísto hraničního určovatele státní příslušnosti (lex patriae).

Pojem obvyklý pobyt je v současné době dostatečně vyložen soudní praxí. Výkladem tohoto pojmu se zabýval i Evropský soudní dvůr (například ve věci 76/76 Di Paolo (1977) ESD 315, odst. 17-20). Podle názoru soudu se obvyklým pobytem rozumí místo, které má pro dotyčnou osobu charakter stálosti, je stálým nebo obvyklým centrem jejích zájmů.

V tomto kontextu by měla být brána v úvahu zejména rodinná situace zaměstnané osoby; důvody, které ji vedly k přestěhování; délka a kontinuita jejího pobytu; skutečnost, že má v místě stabilní zaměstnání apod.

Obvyklým pobytem se nerozumí místo obvyklého pobytu tak, jak je definováno v § 2 písm. r) zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě.

Registrované partnerství

Novou kolizní úpravu registrovaného partnerství nalezneme v § 67 NZMPS. Způsobilost k uzavření registrovaného partnerství, způsob jeho uzavření, zrušení, neplatnost a neexistence takového partnerství se řídí právním řádem státu, v němž se registrované partnerství uzavírá nebo uzavřelo.

Stejný právní řád se použije i pro úpravu osobních a majetkových poměrů partnerů. Pokud bylo registrované partnerství uzavřeno v České republice, pak českým soudům přísluší rozhodovat o zrušení, neplatnosti a neexistenci takového registrovaného partnerství. To platí také v případě, že alespoň jeden z partnerů je státním občanem České republiky a má obvyklý pobyt v České republice.

Podrobnější úprava dědického práva

NZMPS obsahuje podrobnější kolizní úpravu dědického práva, což je dáno rozsáhlejší úpravou dědického práva v novém občanském zákoníku. Více se zohledňuje vůle zůstavitele a dochází také k změně hraničního určovatele.

Závazkové právo

Co se týče práva závazkového, NZMPS se soustředí na situace neupravené v nařízení Řím I. (nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy) a Řím II. (nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy). Jedná se tak například o úpravu pojistné smlouvy, timeshare, kolizní úpravu jednostranných právních jednání, zajištění závazku aj.

V souladu s úpravami v jiných právních řádech i se zachovávanou praxí a nařízením Řím I. a Řím II. se nepřipouští přijímání zpětného a dalšího odkazu (§ 21 NZMPS) ve vztazích závazkového práva a pracovního práva.

Úprava směnek a šeků

Ustanovení o mezinárodním právu směnečném a šekovém jsou v současné době obsažena v zákoně č. 191/1950 Sb., směnečném a šekovém. NZMPS ale nově zahrnuje i kolizní úpravu směnek a šeků.

Řízení o úpadku

NZMPS upravuje také řízení o úpadku s mezinárodním prvkem, a to v návaznosti a v rozsahu neupraveném v nařízení Rady 1346/2000 o úpadkovém řízení.

České soudy mohou zahájit a vést insolvenční řízení, pokud:

• Má dlužník v České republice provozovnu.
• Žádá-li o to věřitel s obvyklým pobytem nebo sídlem v České republice.
• Nebo vznikla-li pohledávka věřitele při činnosti této provozovny.

Účinky řízení jsou v tomto případě omezeny na majetek v České republice (§ 111 odst. 2 NZMPS).

Insolvenční správce vykonává své pravomoci i na území cizího státu, pokud mu to právní řád tohoto cizího státu umožňuje a v mezích tohoto právního řádu.

Cizí rozhodnutí ve věcech úpadkového řízení se uznávají za podmínky vzájemnosti. A to v případě, že v cizím státě, v němž byla vydána, jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka a pokud dlužníkův majetek v České republice není předmětem již zahájeného řízení.

Rozhodčí řízení

NZMPS nově kolizně upravuje rozhodčí řízení včetně uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Úprava rozhodčího řízení s mezinárodním prvkem se tak vyjímá ze zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.

Přípustnost rozhodčí smlouvy se posoudí podle českého právního řádu. Ostatní náležitosti rozhodčí smlouvy se posoudí podle právního řádu státu, v němž má být vydán rozhodčí nález (§ 117 odst. 1 NZMPS).

Právem rozhodným pro spor je právo zvolené stranami. Pokud strany toto právo nezvolily, určí je rozhodci na základě ustanovení NZMPS.

Rozhodcem může být i cizinec, je-li podle právního řádu státu, jehož je občanem, způsobilý k právním jednáním; postačí však, je-li plně způsobilý k právním jednáním podle českého právního řádu. Rozhodce může rozhodnout spor podle zásad spravedlnosti, pokud ho strany k tomu výslovně pověřily.

Rozhodčí nálezy vydané v cizím státě budou v České republice uznány a vykonány jako české rozhodčí nálezy, je-li zaručena vzájemnost. Uznání cizího rozhodčího nálezu se nevyslovuje zvláštním rozhodnutím. Cizí rozhodčí nález se uznává tím, že se k němu (při zachování podmínek § 120 a 121 NZMPS) přihlédne, jako by šlo o český rozhodčí nález.

Výkon rozhodnutí cizího rozhodčího nálezu se nařizuje rozhodnutím českého soudu, které je třeba odůvodnit. Do NZMPS se zakotvuje i mezinárodní ochrana spotřebitele v rozhodčím řízení přijatá novelou č. 19/2012 Sb.

Koncepční změny  

Ke stanovení kolizních norem mezinárodního práva soukromého je potřebné mít hmotněprávní úpravu soukromého práva.

Potřeba nového zákona o mezinárodním právu soukromém (NZMPS) byla vyvolána rekodifikací soukromého práva (přijetím nového občanského zákoníku). V NZMPS najdeme mimo jiné kolizní úpravu nových institutů, které přináší NOZ.

Ačkoli se z názvu vypustilo mezinárodní právo procesní, NZMPS procesní úpravu nadále obsahuje. Podle moderní teorie mezinárodního práva soukromého, zahrnuje totiž pojem mezinárodní právo soukromé v širším významu i mezinárodní právo procesní. Mezinárodním právem procesním se má na mysli souhrn norem upravujících postup justičních orgánů v řízení s mezinárodním prvkem.

NZMPS reflektuje úpravu NOZ tím, že přebírá novou terminologii a zavádí nové instituty, jakým je např. svěřenský fond (§ 73 NZMPS).

Nový zákon též reaguje na právní předpisy Evropské unie, které se na úpravu právních vztahů s mezinárodním prvkem často orientují.

NZMPS konečně též promítá nové trendy mezinárodního práva soukromého. K nejdůležitějším patří pravděpodobně na mnoha místech odklon od hraničního určovatele státní příslušnosti k hraničnímu určovateli obvyklého pobytu

Mezinárodní právo soukromé

Současnou úpravu mezinárodního práv soukromého najdeme v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“). Tento zákon obsahuje kolizní normy pro vztahy s mezinárodním prvkem.

Kolizní norma je zvláštním případem právní normy, která řeší kolize právních řádů dotčených států tím, že umožňuje určit, kterým právním řádem se konkrétní právní vztah s mezinárodním prvkem bude řídit. V zákoně najdeme také úpravu mezinárodního práva procesního a úpravu právního postavení cizinců.

K úpravě uvedené v zákoně se vztahuje i celá řada mezinárodních smluv. Zákon se však s nimi nemůže dostat do rozporu. Platí tedy pravidlo, že ustanovení zákona se použije jen tehdy, jestliže smlouva závazná pro Českou republiku a vyhlášená ve Sbírce zákonů nebo ve Sbírce mezinárod­ních smluv nestanoví jinak. Toto pravidlo dnes není v zákoně výslovně uvedeno, avšak vyplývá z Ústavy (čl. 10 a 10a)

K 31. prosinci 2013 přestane platit dosavadní zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním a 1. ledna 2014 nabude účinnosti nový zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „NZMPS).

Informační brožura

Zde si můžete stáhnout informační brožuru k náhradě újmy a bezdůvodnému obohacení, kterou vydalo Ministerstvo spravedlnosti ČR:

 Brožura k náhradě újmy a bezdůvodnému obohacení ke stažení (896.6 kB, Adobe Acrobat dokument)

Bezdůvodné obohacení

Současný OZ definuje bezdůvodné obohacení jako majetkový prospěch bez právního důvodu. NOZ tuto definici mírně upravuje, když namísto „bez právního důvodu" hovoří o obohacení bez „spravedlivého důvodu" (§ 2991).

Cílem je přitom upozornit na skutečnost, že ne každý případ obohacení, u kterého nelze dovodit právní důvod, je nutné považovat za bezdůvodné obohacení.

Pokud dostane číšník spropitné, je to možné považovat za obohacení bez právního důvodu, jistě však ne za obohacení bez spravedlivého důvodu.

Platí zásada, že ten, kdo se bezdůvodně obohatil, by měl ochuzenému veškerý majetkový prospěch vrátit.

Současný OZ v této souvislosti příliš nerozlišuje, zda se jedná o obohaceného v dobré či zlé víře, tedy zda obohacený věděl, že na plnění nemá spravedlivý nárok. I poctivý obohacený tak musí vydat (popř. nahradit) veškerý prospěch, který nabyl, a to bez ohledu na fakt, zda tímto prospěchem stále disponuje.

NOZ toto pravidlo pozměňuje, když uvádí, že poctivý obohacený musí vrátit prospěch pouze do té míry, v jaké jeho obohacení trvá v době, kdy ho o vrácení požádá ochuzený (§ 3000).

Pokud návštěvníkovi hotelu poskytují v průběhu pobytu omylem zdarma stravu a on se zároveň domnívá, že je zahrnuta v ceně pobytu, nebude mít hotel dle NOZ nárok požadovat dodatečně uhrazení stravy. Za současné právní úpravy by však tento nárok zřejmě měl.

Mezi dalšími změnami právní úpravy bezdůvodného obohacení lze vyzdvihnout zejména:

• Bezdůvodné obohacení se nehradí, obohatil-li někdo jiného, ač věděl, že k tomu nebyl povinen.
• Co bylo plněno za účelem zakázaným či nemožným, se nevrací.
•  I ten, kdo užívá věc, kterou neplatně koupil, musí poskytnout náhradu za její užívání.
• Při náhradě bezdůvodného obohacení lze namísto obvyklé ceny vycházet z ceny, kterou si strany sjednaly.

Újma za narušení dovolené

Dny dovolené představují pro většinu lidí důležitý zdroj energie potřebné pro zbytek pracovního roku. Pokud se jí lidé rozhodnou trávit v péči cestovní kanceláře, nastává otázka, jakým způsobem má být řešena kompenzace v případě, že cestovní kancelář nedostojí svým slibům a svým klientům dovolenou zmaří.

NOZ pro tyto případy po vzoru dalších členských států EU (v rámci transpozice směrnice) zavádí institut tzv. újmy za narušení dovolené.

Pokud napříště cestovní kancelář například nedopraví své klienty do požadovaného letoviska, budou po ní moci požadovat nejenom navrácení ceny zájezdu ale i náhradu újmy za narušení dovolené, tedy určitou formu nemajetkové újmy (§ 2543).

Náhrada této újmy by měla být hrazena zejména v případech, kdy je zájezd zcela zmařen nebo podstatně zkrácen. Například pokud rekreanti uvízli několik dní na letišti nebo byli ubytováni v nevyhovujícím hotelu.

Neměla by naopak dopadat na banální případy, jako například hodinové zpoždění letu. Stejně tak nebudou cestovní kanceláře povinny hradit újmu vzniklou v důsledku mimořádných situací, které nemohly předpokládat (nepřízeň počasí, požár apod.).

Výše náhrady

Konkrétní výše náhrady bude vždy posuzována podle míry porušení smluvních podmínek ze strany cestovní kanceláře. Zohledněny by přitom měly být i další okolnosti zájezdu jako například jeho cena, účel či osobní význam pro rekreanta.

Jinou výši náhrady tak zajisté bude mít zmaření třídenního zájezdu do Krkonoš pro jednu osobu, než několikatýdenního zahraničního zájezdu, na který se celá rodina chystala několik let.

Škoda z provozní činnosti

Podle současného OZ ten, kdo vykonává provozní činnost (má např. prodejnu, řemeslnou dílnu či je elektrikářem na živnostenský list), podléhá velice přísným měřítkům. Je například za určitých okolností povinen hradit i takovou škodu, kterou nezavinil a které ani nemohl předejít.

Elektrikář-živnostník opravuje elektrický rozvod. Přestože vynaložil náležitou odbornou péči, dojde – vzhledem k nepředvídatelně špatnému stavu sítě – ke zničení desítek elektrických spotřebičů v okolí.

NOZ, v souladu se západoevropskými vzory, již „netrestá" bez rozdílu všechny osoby, jejichž provozní činnost vedla ke vzniku neodvratné škody. Tyto osoby se povinnosti nahradit škodu vzniklou z provozní činnosti totiž mohou zprostit, pokud prokáží, že vynaložily „veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo" (§ 2924).

To ale neznamená, že by NOZ neúměrně stranil provozovatelům na úkor poškozených. Ve svém textu zákoník vymezuje druh provozů tzv. zvláště nebezpečných (§ 2925), tedy provozů, které ze své povahy vyvolávají vysoké riziko vzniku škody, a to i při vynaložení řádné či dokonce veškeré možné péče (chemická továrna, sklad výbušnin apod.). V případě těchto provozů stanoví NOZ podstatně přísnější pravidla, když jejich provozovatel je povinen hradit škodu (chemické látky např. uniknou do okolí, výbušniny explodují apod.) bez ohledu na to, zda vynaložil veškerou možnou péči.

NOZ nově také reflektuje i fakt, že v případě škod způsobených provozem zvláště nebezpečným lze jen obtížně prokazovat příčinnou souvislost.

V továrně došlo k havárii a do jejího okolí tak unikly nebezpečné látky. Následně se v okolí zvýšil úhyn lesního porostu z 15% na 30% na hektar. Z toho lze usoudit (s mírnou dávkou zjednodušení), že pokud v okolí došlo k nějakému úhynu porostu, exituje 50% pravděpodobnost, že to bylo způsobeno uvedenou havárií.

Podle nynějšího OZ by vlastník lesa, který byl poškozen, neobdržel žádnou náhradu, neboť nebylo bezpečně prokázáno, že k úhynu došlo v důsledku průmyslové havárie. Naproti tomu, podle NOZ by vlastník lesa náhradu obdržel, a to v míře, která odpovídá pravděpodobnosti, že škoda vznikla právě v důsledku průmyslové havárie, tedy ve výši 50% z celkové škody (§ 2925).

Náhrada za ublížení na zdraví a usmrcení

Kdo způsobí jinému ublížení na zdraví (zlomeninu, zranění vedoucí k amputaci končetiny, ochrnutí apod.) je povinen poskytnout mu (peněžitou) náhradu.

Stejně tak ten, kdo usmrtí člověka, je povinen (peněžně) odškodnit pozůstalé (manžela, děti, rodiče a další osoby, které byly usmrcenému blízké).

Podle současného OZ určují peněžní náhradu za ublížení na zdraví i za usmrcení blízké osoby tabulky. Podle nich činí náhrada za ochrnutí na všechny čtyři končetiny (kvadruplegii) maximálně 360.000 Kč (tj. pouhých 15 průměrných platů); ztratí-li muž do 45 let obě varlata, obdrží 144 tis. Kč; (uvedené částky lze zvýšit, avšak jen ve zvlášť výjimečných případech). V případě usmrcení blízké osoby činí náhrada např. pozůstalému manželovi pouze 240.000 Kč.

NOZ již žádné tabulky neobsahuje a neomezuje soudce v tom, aby určil spravedlivou náhradu po zohlednění veškerých okolnosti případu.

Po přijetí návrhu tedy soudy přestanou vycházet z příliš nízkých částek určených vyhláškou. Navíc budou moci lépe přizpůsobit výši náhrady relevantním okolnostem a rozlišovat např., zda k amputaci končetiny došlo u vědce, anebo talentovaného sportovce; zda pozůstalý manžel, který má být odškodněn, s manželkou již nežil patnáct let, anebo s ní naopak měl velmi blízký celoživotní vztah apod.